TÁBOR 2010

Jako první ochutnávku z tábora přidávám vítěznou divadelní scénku: PilaBoy & BrutvanGirl



Postupně přibudou další videa, fotky a texty.

Vzpomínky na letošní Elišku

Ivančena 2010 - druhý pohled

Druhá skupina skautů z našeho střediska ve složení: Medvěd, Gonzáles, John, Svaťa a vlčata: Martin, Cycynek, Radek, Matěj, Aleš se na Ivančenu vydala až v sobotu ráno. A to pěkně brzo ráno. Sraz na vlakovém nádraží jsme měli už v 5:15, což někteří nesli velmi těžce. Čekal nás ale jen jeden přestup a dvě a půl hodiny nerušené jízdy vlakem až do Frýdlantu nad Ostravicí. Tady jsme chvíli nejistě čekali na bus, který nás přiblížil do Malenovic, odkud jsme po modré vyrazili směr Ivančena. Podle očekávání vlčata začala skuhrat hned za první zatáčkou, ale nakonec nikomu nohy neupadly a i přes remcání všichni došli. Předpověď slibovala krásné počasí a bylo tomu tak. Sluníčko svítilo jako blázen, my se potili v jen v kroji, ale některým vlčatům bylo "pořád zima" i ve dvou mikinách. Image je image. K Ivančeně jsme došli brzo, takže jsme mohli dát klukům rozchod a v klidu se věnovat obědu. Mezitím jsme si obhlídli mohylu a pozdravili se s mnoha známými skauty např. z Lesní školy, ze Zlína a dalších koutů republiky.

Potkali jsme se s první výpravou z Otrokovic a obsadili jsme společně altánek. Mezitím co jsme vychutnávali okolní atmosféru a výborné svačiny, kolem altánku kroužil zelený míček. To už jsme se ale chystali ke slavnostnímu ceremoniálu, který nejen zahájilo, ale taky ukončilo utrpení v podobě trubadůrů, kteří hráli jak Junáckou, tak Českou státní hymnu velmi, velmi pomalu. Tempo bylo pomalejší než na funuse a dav, který se v obou případech přidal k hudbě až ve druhém verši, zpíval i přes veškeré snažení mnohem rychleji než hudebníci foukali do trumpet.
Po ceremoniálu a velmi pěkném projevu starosty Junáka jsme se bleskem vydali směr Lysá hora. Známá cesta uběhla rychle za chvíli jsme se posilňovali na lavičkách před Šantánem, hospůdkou na vrcholu Lysé hory. Sluníčko stále krásně svítilo a my jsme se museli vydat směrem dolů k hotelu Petr Bezruč odkud už nám frčel autobus do Frýdlantu. Následná cesta domu vedla vlakem před Ostravu hl.n., takže o nějakých 60 km více něž cesta tam. Jiná možnost ale nebyla. O půl 8 jsme vlčata předali na nádraží v Otrokovicích a šli jsme vydařený výlet zhodnotit k Peciválům.

Ivančena 2010

Letos se naše středisko rozdělilo na dvě skupiny. Ta prvni (naše) se na Ivančenu vydala už den předem a rozhodla se přespat ve stanech. Druhá (jejich) jela až v sobotu ráno. V naší skupině byli tito: ve stanu A Zuzka Lišková a já, ve stanu B1 Ivo a Bubu, stan B2 Peťa Zábojník, stan B3 nějaké ty skautky:) , stan B4 skauti ve složení Apple, Deny a Tábi.

Pravda, účast roverů nebyla zrovna výstavní, ale Klíště se aspoň přišel rozloučit na nádraží. Jeli jsme écéčkem do Ostravy, pak osobakem do Frydku-Mistku a pak motorakem do Frydlantu. Tam se naše skupina rozdělila na drsoně a saláty následovně: Drsoni: Bubu a já, Saláti: zbytek :D Saláti jeli autobusem až k hotelu Bezruč a odtud na Ivančenu, Drsoni šli už z Frýdlantu. A celkem se zapotili, za což může má smska Ivovi: "Schvalne kdo tam bude driv :D" Nasadili jsme tempo, kterým jsme zdolávali kopec za kopcem. Nakonec skupina Salátů přece jen zvítězila, ale pouze o čtvrt hodiny. Kdybychom nefotili romantické západy slunce, tak je skoro máme.

Postavili jsme stany, posilnili se nějakým tím žvancem a rozhodli se udělat si noční výšlap na Lysou. Nahoru to šlo dobře, jídla bylo dost, navíc mě v kapse hřál BOBÍK maxi čokoládový. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, poněvadž na Lysé byla ještě otevřená hospůdka. Tam jsme si dali občerstvení v podobě kofoly nebo piva. Pak přišly na řadu polévky. Zelňačka vs česnekačka. Dilema. Dlouhé váhání. U mě zvítězila česnekačka. Bohužel. Mohlo se to jmenovat taky Kuchařova pomsta. Koncentrace česneku byla nebývale vysoká, až moc vysoká. Chtěl jsem skoro vytočit číslo 150. Nicméně jsem to všehno snědl a přežil, následovalo vrcholové foto a sestup dolů.

Dolů se šlo hůř. Mohl za to sníh, tma a bílý králík, který nám přeběhl přes cestu. Přede mnou šel Ivo, kterému jsem svítil na cestu. Jednou jsem trochu s baterkou uhnul z cesty a... Ivo byl na zemi, bylo to rychlé, nečekané. Ivo se zvedl a začal mi vysvětlovat že jsem mu nesvítil na cestu a... Ivo byl zase na zemi, ještě rychlejší a nečekanější! :D Byl celý od bahna. Pak přišla další tragédie: Anet si ušpinila svou šmoulí rukavici! Přišli jsme ke stanům (vyžvýkal jsem 2 žvýkačky a řádne si umyl zuby, aby mě Liška vůbec pustila do stanu) a šlo se spat.


K ránu mě probudily skřeky nějakých cizích skautek ve vedlejším stanu. Skandální! Na nos a na nohy kosa, v břiše prázdno. Makovec vše zachránil, Terka s Anet si "vařily" nudle, Ivo čaj z ostružinových listů. Bohužel se mu tam připletlo nějaké jehličí a tráva, takže dostal krycí jméno Jemča - Lesní směs. Charakteristika chuti: teplý. Sbalili jsme stany a čekali až příjde druhá skupina. Čas jsme si krátili ekvilibristikou se zeleným míčkem. Taky jsem si bez problémů došli pro placku Ivančena, která byla zadarmo!


Pak už byl čas ceremoniálu, setkali jsme se se zbytkem našeho střediska. A co to nevidím: Svaťa tam byl taky, nevídané!:) Taky jsme se neúspěšně pokusili s Bubušem svázat Anet tkaničky, ale moc sebou házela a ječela. Následoval ceremoniál, zapěli jsme si skautskou a československou hymnu, vyslechli podařené projevy a pak se kroky našich dvou střediskových skupin opět rozešli. Oni šli na Lysou, my dolů.

Cestou dolů jsme opět vytáhli zelený míček, tentokrát jsme do něj kopali. Cesta byla z kopce, takže nám dost utíkal, takže jsme za ním spěchali a každého předbíhali. Ale nikdy nám nespadl mimo cestu. To až se do míčku opřela Anet. Míček se nádherně nesl, dvakrát poskočil a zmizel v hloubi lesa. To nás zdrželo a vyslechli jsme si posměch od jedné bandy skautek. Nicméně potom se naše souhra výrazně zlepšila a tuto zlotřilou bandu jsme zase předběhli, což pro ně musel být velmi potupný zážitek:).


Zastávka v hospůdce v Malenovicích. Občerstvení v podobě piva a kofoly. Smích vzbuzovaly naše fotky z mladých let, které kolovaly okolo stolu, pak si k nám ještě navíc přisedl zvídavý pán, který měl "každé oko jiné" a minimálně 5 piv v sobě. Ptal se nás, co jsme zač a a co v tom skautu děláme. Odpověděl jsem mu popravdě, že hrajeme fotbal:D.


Pak jsme šli dál, až jsme došli do Frýdlantu. Na řadu přišel konečně můj Bobík, ale snědl jsem jen půlku, protože Bubu říkal něco o střevních potížích. Pak jsme si šli házet, kopat a pinkat se zeleným míčkem do parku vedle nádraží. Byl čas odjezdu, kupodivu jsme si ve vlaku i sedli. Zjišťovali jsme, že jsme v obličeji pěkně opálení, nebo spíš spálení jak ředkvičky. Navíc mi Bubu přivázal tkaničky k sedadlu, což od něj nebylo hezké:D. Na řadu opět přišel zelený míček, jenž ovšem zapadl pod sousední sedadlo, a já jsem se musel po kolenou plazit před trojicí evidentně potěšených dam ve středních letech. Ale našel jsem ho. Přestup do rychlíku, pytlík gumídků (nebo kyselých žížalek?) a výstup v Otrokovicích.

Unavenost, ale spokojenost. Ivančena se podobně jako loni dost vydařila. Nářez.

Tour de Bunč

V neděli před pondělím (tím Velikonočním) se uskutečnila cyklistická výprava s oficiálním tématem "Poznej krásy Chřibů". Já a Klíště jsme ale měli motto vlastní "Jez a pij, co hrdlo ráčí!", které jsme hodlali uskutečnit v hospodě na Bunči. Sraz byl v deset u lávky, což byl problém, poněvadž lávka je dlouhá a má dva konce. No ale nakonec jsme se sešli a jelo se. A kdo že jel? Zuzka, Milan, John, Méďa, který jezdí do práce na kole za každého počasí, Bubu, Klíště se svým pirátským kolem a já.


Cesta tam byla kopcovitá a v mapce je vyznačena růžovočervenou barvou. V popředí peletonu se pohybovali všichni, v pozadí se pohyboval John, což bylo způsobeno zejména Ivovým kolem Zelený ďábel. Byli jsme téměř u cíle, když se mi stala ta nemilá událost: do přehazovačky se mi zabodl jeden zlotřilý klacek, který způsobil nejdříve samovolné přehazování, potom hrkání a nakonec nefunkčnost některých převodových stupňů. Nicméně vidina jídla na Bunči byla tak silná, že jsem tyto technické potíže s přehledem překonal.


Na Bunči jsme měli štěstí a chytli volný stůl. A začlo objednávání. A co jsme všecno snědli? Někteří měli hrachovku nebo zelňačku, pak přišel hlavní chod: kuřecí steaky s křenem a feferonkami, vepřová panenka plněná mozzarelou a špenátem, bramboráčky se zelím, kuřecí maso se třemi druhy sýrů... Jedním slovem mňam. Nakonec jsme si všichni kromě Zuzky dali ještě delikátní zákuseček v podobě palačinky (1 ks), nebo jablečného závinu se šlehačkou (2 ks).


Takto posilněni jsme se vydali pěšky na Brdo (na mapce modrá barva). Byla to příjemná procházka, jen jsme museli čekat na Klíštěte, kterého oběd zmohl a tam kdesi v mlází hledal ten správný lopuch s beruškou. Mezitím Milan vylezl na hromadu dříví a v této souvislosti se připomnělo, že Klíště by na to neměl. Na Brdu jsme si zakoupili slosovatelné vstupenky na rozhlednu, které slibovaly výhru v podobě obědu na Bunči. Výhled nebyl ideální, poněvadž sklo bylo pokryto vrstvou much. No aspoň jsme se zapsali do návštěvní knihy.

Cestou zpět Klíště dokázal, že na to má, a vylezl hbitě na hromadu dřeva. Přišli jsme zpět k hospodě, znovu se občerstvili (česnekačka, grilovaná klobása, pivo, ...) a vyrazili jsme na cestu domů. Cesta byla převážně z kopce a na mapce je vyznačena zelenou barvou. Peleton se i přesto poněkud roztrl a dohromady se dal až u železničního přejezdu v Babicích. Do Otrokovic jsme mířili po cyklodálnici podél Baťova kanálu a Moravy. V Napajedlích jsem stačil nabourat do Bubuše, za což se mu ještě jednou omlouvám. V Otrokovicích jsme se ještě zastavili u pojízdného stánku na přístavišti, který však neoplýval výběrem ani kvalitou.

Nicméně ani to nám nemohlo zkazit pocit z dobře stráveného dne. Tour de Bunč se vyvedla.

DRaK

Od posledního čtvrtka v březnu do poslední neděle v březnu jsme se zúčastnili rádcovského kurzu DRaK v Kroměříži. Ve čtvrtek večer jsme nastoupili do linkového autobusu, pobavili jsme se otázkou pana řidiče: "Vy jste nějaká pijonýrská skupina?" a jeli jsme. Naše složení bylo následující: Anet, Terez a dozor ve složení Milan, Klíště a Kájínek :)

Přijeli jsme do Kroměříže, BEZ PROBLÉMŮ našli klubovnu a vytvořili si jmenovky. Pak jsme s ostatními účastníky hráli různé seznamovací hry. Mohli jsme si také všimnout, že se tam nachází široká paleta vedoucích, mezi nimiž nechyběli staří známí Méďa, Ivo a Gonzáles, ale taky noví a neznámí (teď už zánovní a poznaní) Cipísek, Ondra alias Rudo Sakač, Kazan, Skřet, Lasička, Lesý, Kecka, Michal a mnozí další.

Naučili jsme se pracovat s fimem, štrykovat náramky přátelsví, dělat supr značková trička, jíst jako zvěř (Kazanova rozcvička), naškrábat 10 kg brambor do 15 minut, točit filmy jak od Disneyho, tleskat do rytmu, prohrávat v kasinu, doručovat poštovní balíky, chodit jako tučňáci, zneškodnit atomovou bombu, zpívat druhou sloku Měla babka čtyry jabka nebo fotošopovat.


A jestli budete chtít, můžem vás i něco z toho naučit ;) Tohle totiž nebyl jenom Dobrý RÁdcovský Kurz, tohle byl Vynikající RÁdcovský Kurz (VRaK), Mimořádný (MRaK), Prestižní (PRaK) a Brilantní (BRaK).

Jeden den s filmovým štábem

To co na mě jistá paní vybalila před skautskou klubovnou jsem teda zrovna nečekal. Prý její muž točí nízkorozpočtový film, bude to točit tady u klubovny a jestli by náhodou klubovnu nemohli použít jako hlavní štáb, páč na technických službách je prý málo místa a kdesi cosi. Tak jsem řekl: "Ale jo." A byl ze mě komparzista.

Ve středu jsem byl už po šesté v klubovně a chystal to tam na štáb. Přijeli po půl, zdravice a hned se tam rozvalili, jako kdyby jim to tam patřilo. Teda někteří. Někteří se nejdřív zeptali a pak se rozvalili taky. Během půl hodiny se z klubovny stala kostymérna, maskérna, čekárna a bufet. Pak ještě přijelo 7 komparzistů a asistent režie nás náležitě uvedl do situace: "Dobré ráno, kdo s námi točí poprvé? Aha, pár vás tu je, takže to řeknu rovnou. Filmování je z 90% čekání. Čeká se na počasí, slunce, mraky, déšť, čeká se na maskéra, na komparz, na hlavní hvězdy, na kostýmy, čeká se na kuřpauzu, čeká se na kuřáky, furt se na něco čeká. Dneska to tak vidím, že budem čekat na mraky." A čekalo se. Obloha od rána krásně vymetená, sem tam nad obzorem obláčky, které se několik minut po každém režisérově zajásání rozplynuly. Tak se čekalo a kecalo. A zjistil jsem, že ti lidé tomu fakt rozumí. Byli sesbíraní ze všech koutů republiky a měli za sebou takové "šlágry" jako Kroniky Narnie, Johanka z Arku, xXx, Oliver Twist a další. Někteří mají rozpracované dokumenty pro ČT, jiní tímhle nízkorozpočťákem jen vyplňují čas, než přijde zase další velká šance...

Čekali jsme asi do dvanácti, pak poprvé zalezlo slunce za takový malý mráček a šlo se na to. Dostal jsem balóňák jak pro Colomba a do ruky sportovní tašku asi se 4 kily různého oblečení, prý aby to vypadalo reálně, až s ní půjdu. Dělali jsme lidi spěchající na autobus a hlavní hrdina nás předbíhal, aby tam byl první. Udělali jsme to asi 4x na zkoušku, rejža řekl: "OK, jedem na ostro" a... Oskar vylezl zpoza mraku. Tak nic, všichni bokem, budem aspoň kropit silnici. Po půl hodině kropení slunko zase zalezlo a točili jsme dál. No, celkem jsme to i s přestávkama jeli nejmíň 15x. I relativně lehká taška se po 2 hodinách docela pronese, takže když jsme končili, měl jsem ruce jak orangutan. Nachodil jsem na 100 metrech asi 4 kilometry, zato hlavní protagonista přibližně stejnou vzdálenost naběhal a vypadal na umření. A to všechno kvůli akci, která ve filmu bude asi na 20 vteřin. Náladu trochu spravilo malé občerstvení, které zatím v klubovně nachystala kostymérka a cattering v jedné osobě.

Asi za hodinu už jsem byl v klubovně sám. Štáb i komparzisté se slušně rozloučili, všechno po sobě uklidili a dokonce i zametli :-) Ale ještě před odjezdem jsem si nechal slíbit, že se v titulcích nového filmu (jehož název je mi zatím neznámý, ale nejasný byl i pro štáb) objeví poděkování Středisku Josefa Šivela v Otrokovicích.

Pátek na lyžích

V pátek 15.1. kolem šesté hodiny večerní mohli domorodí obyvatelé obce Rusava v podhůří Hostýnských vrchů spatřit minikonvoj tří automobilů ( dva české výroby, jeden francouzské), který do této obce směřoval, protože disponuje a) napadaným sněhem, b) šikmou otevřenou plochou vhodnou pro lyžování, c) lyžařským vlekem. V automobilech byli členové skautského střediska v Otrokovicích, tedy my.

V naší skupině byli jak zkušení lyžaři (např. Milan Kanec Kanoš, Kájínek nebo Tom), středně zkušení lyžaři (Ivo nebo Méďa), tak začátečníci (Mira a zejména Liška). A byli tam určitě i další lidé, jenže si na ně zrovna nemůžu vzpomenout, tak mi kdyžtak vynadejte do komentářů;)

Po zakoupení elektronických karet na dvě hodiny za 180 korun českých jsme poprvé vyjeli jedním z dvou vleků na vrchol kopce. Pro hodně lidí to byl první kontakt se sněhem na lyžích po celém roce, tudíž převažovaly výrazy zděšené a nejisté. Ovšem po několika jízdách již všichni získali jistotu a výrazy se změnily na samozřejmé až mazácké :)

Poslední osoba, která měla problémy, byla Liška. Její oblouky stále nedosahovaly kvalit Šárky Záhrobské, takže se kolem ní vždy sjel hlouček, který jí radil, jak na to. Ten radil zrychlit, ten zase odlehčit horní nohu, jiný zatlačit na spodní nohu... No prostě z toho musela být nadšená (však také utrousila pěknou řádku slov, které patří spíše do repertoiru dlaždičů, ale tato situace ji omlouvá:) Nakonec se ale Liška zlepšila na tolik, že byli ostatní a určitě i ona sama spokojeni.

No a tak jsme si tam jezdili (a sem tam padali) až do osmi. Já jsem sice ztratil kartu, bez které jsem se nemohl dostat na vlek, ale naštěstí ji našel Milan a za to mu ještě jednou děkuji. Pak jsme si sbalili svých pár švestek a odjeli směr Otrokovice (do hospody) a pak už jsme jeli domů.

Líce rudé, tělo bolavé, ale mysl veselá :D

Filmožrouti expandují

Od včerejšího večera je celá Filmožroutská divize přesunuta na náš vlastní blog filmozrouti.blogspot.com.