Konec sršňů

Dneska jsem v klubovně objevil sršní hnízdo. Došlo k tomu tak, že do mě jeden z těch sršňů málem vrazil a rozplácl se o dveře klubovny. Chvíli jsem přemýšlel jestli ho nemám zašlápnout, ale místo toho jsem ho sledoval, jak odlétá nahoru do štítu klubovny, kde se k němu přidalo několik dalších. Takže hnízdo bylo přímo nad vchodem na půdě. To byl trošku šok, na vosy jsme v klubovně už zvyklí, ale na sršně ne.

Zavolal jsem hasiče a chvilku se s nimi dohadoval, kam že to vlastně mají dojet. Přijeli asi za 10 minut i s houkáním a hned se dali do práce. V těch modrých hasičských mundůrech se navlékli do bílé včelařské kombinézy, na hlavy kukly a šli si obhlédnout místo zásahu.

Pak shodili to hnízdo do pytle a snesli ho dolů. Mělo dobrých 40 cm v průměru. Sršni zavření v pytli z toho moc nadšení nebyli a snažili se prokousat ven, takže je hasiči postříkali nějakou chemií.

Jenže to je jen otupilo a zalezli do hnízda. Takže bylo třeba rozšlapat to hnízdo a postříkat to znovu. Tentokrát už insekticid zabral.

Zasahující hasiči byli pěkně zpocení, páč byli na sluníčku a měli na sobě několik vstev těžkého oblečení. Nakonec prohlásili, že ten zásah byl v pohodě, protože sršni byli z toho horka na půdě klidní a nesnažili se útočit. Ale prý tam zbylo ještě kolem 20 jedinců, kteří tam ještě dneska budou to hnízdo hledat, než odletí jinam. Takže bacha!

Preview: SVATOPLUKOVY PRUTY

Tento příspěvek napsal Klíště, kterému tímto děkuji. All rights reserved. Původní text jsem se pouze snažil očistit od pravopisných chyb, kterých věru nebylo málo :)

Jak jistě víte, náš kmínek se účastnil roverského kurzu Svatoplukovy pruty. Kurz probíhal ve dnech 19.-28.8. 2011 na skautské základně Mentaurov vzdálené asi 5 km severně od Litoměřic. Účastnili jsme se ve složení Klíště, Kájínek a Milča Kanec… a ještě nás měla doplňovat Anet, ale ta to na poslední chvíli odřekla, ale myslím, že kdyby jela na pruty s náma, udělala by určitě líp.

Tak dost keců, pojďme k tomu, jak to probíhalo... Všechno začlo tím, že Méďa zase jednou navrhnul, že bysme se mohli trochu rozhýbat a něco začít dělat a předhodil před nás návrh jet na Pruty. Aktivní jádro kmene to přijalo kladně (až na mě, byl jsem na pochybách) (a taky se mu nechtělo; pozn. korektora) a hned se všichni jali přihlašovat a začali se těšit.

Pak když nadešel den před D a když přijeli instruktoři Pudil a Hruška, aby si zkontrolovali, koho vlastně berou na kurz, a pohovořili s námi ohledně kmene a tak, začalo to ve mně vřít a říkal jsem si, že bych mohl přijít o Mega akci (což se ukázalo jako pravdivé), tak jsem se nesměle zeptal, zdali by bylo možno se ještě přihlásit. Bylo mi sděleno, že prej není problém. Tak jsem se přidal k těšícímu se týmu. No a nezbývalo nic jiného než čekat…

Asi od půlky srpna jsme si začali uvědomovat, že termín odjezdu se blíží, tak jsme začali řešit technické náležitosti ohledně cesty a toho, kde sehnat černou obálku. A když konečně nadešel předvečer odjezdu, začaly vyvstávat nečekané okolnosti toho, že půlku věcí, co jsme měli mít, nemáme. Ovšem uspokojil nás můj velmi laxní přístup: „Necháme budoucího Pavla a Vencu, ať to vyřeší“…

Nadešlo ráno odjezdu, nakonec jsme rozhodli, že pojedeme autem. S radostí jsem se zhostil tohoto úkolu (říká svému autu koblížek, to mluví za vše; pozn. korektora). Vyrazili jsme s menším asi půlhodinovým zpožděním způsobeným nakládáním věcí a Kájínkovým srdceryvným loučením s maminkou (dlouze jsem se loučil pouze s Víťou a Fandou; pozn. dotčeného korektora). Vybaveni energiťákem a dálničkou ještě teplou z tiskárny jsme vyrazili na dálnici směr Brno. Většinu cesty do Brna jsme nasadili dosti hektické tempo (je to rebel!; pozn. korektora), protože jsem si potřeboval dokázat ze 130tka je pro slabochy, což se ovšem projevilo na spotřebě. Takže od Brna dál už byla cesta klidnější a nebýt dosti nepříjemné průtrže mračen na Vysočině, kde jsem místy vůbec neviděl (jsem rád, že to říkáš až teď; pozn. mírně vyděšeného korektora), co se přede mnou děje, by cesta vůbec nestála za řeč.

Do Litoměřic na náměstí jsme nakonec přijeli s krásným asi hodinovým předstihem. Ale než jsem našel vhodné místo k parkování, vyžádalo si to notnou dávku sprostých slov (dlaždič je proti němu břídil; pozn. korektora). Když se to nakonec podařilo a parkovací lístek byl koupen, bylo zjištění, že město je „jak na sviňu“ vybaveno nejedním náměstím, ještě o to víc šokující. S další dávkou sprostých slov jsme se vydali hledat příslušné náměstí pěšky s myšlenkou, že ten parkovací čas Litoměřicím jen tak nedarujeme. Úspěšně jsme našli Dómského náměstí i s vhodnou přístupovou cestou a po cestě zpátky jsme se zastavili v místních informacích pro mapu okolí, kde jsme potkali dalšího ztraceného účastníka. Místní domorodci se asi na Milču dívali s podivem, když začal lihovkou vymalovávat obálku a přitom kreslit po konferenčním stolku, což, jak nám potom s klidem oznámil, nešlo smazat, tak jsme radši utekli.

Po příchodu na náměstí jsme zjistili, že už i další účastníci očekávají příchod Svatoplukových poslů. Pár minutek uplynulo a nakonec se stalo. Účastníci byli odvedeni na místo hostiny, ale Otrokovice zase zabodovaly, protože si nechaly věci v autě. A když jsme se vrátili na náměstí, už tam bylo vymeteno. Takže jsme vyslali rychlou spojku Milču na kole, aby zjistil, kam máme jít. Nakonec se nám podařilo dostat se na hostinu.

Tady bych svoje vyprávění ukončil. Jak naše dobrodružství pokračovalo dál, co jsme se na prutech naučili, snad i fotky a co bude dál s kmenem, se dozvíte na schůzce. Takže neváhejte a přijďte bude to MEGA NÁŘEZ !!! (mega hej tř tř chudrž, pozn. korektora)

Fotky nafotil Milča.

Puťáček 2011 - Žďárské vrchy

Od 1. do 9. července se část žabek a roverů vydala na putovní tábor do Žďárských vrchů. Později se k nám připojili také skauti v čele s Ivem a Mirou. Původní tvrdé jádro mělo ale pouze 6 členů. Stan Jurek nový: Anet + Zuzka, stan Jurek starý a prosakující: Milča + Kájínek, stan Coleman s prasklou tyčkou: Adéla + John.

Kdybych měl popisovat všechno, co jsme zažili, tak by to byl menší román, takže z každého dne vypíchnu jenom pár bodů:

Den první

Sraz na nádru jako obvykle.

Každý dostal slušný příděl high-endového a vymazleného jídla: 5 paštik z Babic, 1 miništangle vysočinky, 2 nová smetanová taveniska, 3 konzervy (fazole s párkem, čočka s párkem, lečo), půlku chlebiska a 2 lehce otlučená jablka (Zuzka s Anet měly místo těžkých konzerv ultralehké těstoviny).

Asi mám malý batoh - musel jsem vyházet pár nepotřebných věcí (3 trika, 1 trenky, 1 mikina, 1 kroj) a hned se mi tam všechno vlezlo... No, až na půlku chleba, kterou mi vzal Milča, a vysočinu, kterou mi vzala Anet.

Když John hledal lístek, Zuzka ho popohnala: "Tak pohni, taťko!" John hned zareagoval: "Neboj, mamko." To nás dost pobavilo, jenom průvodčí se díval nějak zmateně.

V Brně jsme měli čas tak jsme si koupili něco na zub: točenou zmrzlinu, která nechutnala jako točená, nebo turecký gyros od nějakého Mustafy a spol.

Dojeli jsme až do Světlé nad Sázavou.

Odtud jsme šli tak 4 kiláčky a u Vilémovce našli supr louku na stany. Když jsme postavili stany, už tak supr nebyla. Lítaly tam jakési bzučící potvory. Humus! Ani repelent Predator XXX nepomáhal.

Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít a narazit na hospodu. Haškův ležák (38 Kč).

Vyčůrat a spat.

Den druhý

Ráno jsme vyrazili do Lipnice na prohlídku hradu. Byla to vlastně zřícenina, ale vstupné osm pětek bylo, jako bychom šli na Karlštejn.

Lákadla hradu: zeď, díra, tmavá díra, díra ve zdi (okno), pokladna se suvenýry, záchody.

Začalo pršet.

Koupili jsme Méďovi dřevěnou pohlednici a čekání na Adélu, která si ještě prohlížela zdi a díry, jsme si zkrátili vlastními ilustracemi pohlednice. Hlavně Johnův Superman stál za to.

Přestalo pršet.

Pak jsme se vydali najít oči a uši vytesané do skály, ale místo toho jsme našli zatopený lom.

Po cestě jsme jedli třešně, rybíz, lesní jahody a borůvky.

John zpíval svoje hitovky.

Dřevěná pohlednice se zlomila.

Na Orlíku nás nechali přespat přátelé hradu. Ještě před spaním jsme se vydali do motorestu něco pojíst (+ Bernard 12°/Kofita nebo co).

Den třetí

Ráno hnusný déšť. HUMUS. Ve stanu mokro až na půdu. Rychle jsme se schovali pod střechu a posnídali.

Pak jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme a pojedeme vlakem z Humpolce do Žďáru, odkud půjdeme k Velkému Dářku. A taky jsme tak udělali. Pršelo jen se lilo, ale šli jsme. Nasadili jsme docela rychlé tempíčko, abychom to měli už za sebou.

V kempu u Dářka na nás čekala nádherně podmáčená louka a hlavně sprcha! Kluci - dámská sprcha - odtékala. Holky - pánská sprcha - neodtékala. (zlomyslný smích) Pak jsme to zakempili do místního restauračního zařízení a nadlábli se (+ Rebel 12°/ Kolikola).

Den čtvrtý

Prší. Humus. Naštěstí jsme se probudili až k poledni.

Čekali jsme, až se k nám připojí skauti. Čekali jsme kde jinde než v restauračním zařízení.

Zuzka s Anet vystřihovaly čajové pytlíky. Milan a John hráli medžiky. Adéla si četla. Já jsem se nudil.

Nuda přerušena naučnou stezkou kolem Dářka. Už nepršelo a bylo to oukej. Potkali jsme sbalenou slámu a trochu se na ní vyřádili.

Když jsme přišli do kempu, skauti ve složení Aleš, Cycynek, Martin, Mates, Peťa V. a Peťa Z.už byli na místě. Sdělili jsme si naše dosavadní dojmy v hospodě a šli jsme spát.

Den pátý

Další den se naše cesty opět rozdělily, my jsme šli do Žďáru vybrat peníze a sníst meloun a skauti šli kolem Dářka.

Z hnusného počasí se ale najednou udělalo děsný sparno hele! Takže když jsme se ve Žďáru nadlábli a vydlábli meloun a vyrobili helmu Jardy Jágra, rychle jsme spěchali k Dářku, protože tohle bylo úplně koupací počasí, a navíc, Ivo měl v plánu půjčit šlapadla.

Dářko bylo studené jak Němka. Trio Milča, Mira a já jsme se tam nakonec odvážili, ale hned jsme vylezli. Prostě máčky. To Adéla tam hupsla jako by nic a plavala aspoň půl hoďky. Na šlapadlech to byla sranda, nikdo se neutopil ani nepotopil... I když, šlapadlo s posádkou ve složení: Aleš, Mates, ale hlavně Ivo a John mělo co dělat, aby neskončilo na dně mořském (rybničním).

Večer jsme šli do staré známe hospůdky, kde byl nějaký country band, co to tam úplně rozjížděl.

Den šestý

Konečně jsme opustili Dářko a vydali se směrem na Devět skal. Pažák.

Začalo hledání kešek pod odborným dozorem Miry (nenašli jsme jenom jednu, což je bez GPSky docela úspěch).

Naobědvali jsme se na Žákově hoře, kde si skauti zahráli první hru na pamatováka (nevím proč, ale Líza Simpsonová byla za dva body...).

Vylezli jsme na Devět skal a pak jsme si u čerstvě natřeného rozcestníku zahráli druhou hru: hod šiškou na turistickou značku.

Cesta vedla kolem různých skal a Milča z toho byl úplně nešťastný. Na žádnou si totiž nemohl vylézt. Myslím, že měl horolezecký absťák.

Došli jsme do kempu. 1 Poličské pivo, prosím. Holky se pohoupaly. Nadlábli jsme se. Zahráli jsme si stolní fotbálek, ale bohužel jsem se nepotkal s formou. Ivovi byla dovezena kytara.

Šli jsme spát (velké zklamání :D).

Den sedmý

Přes tři autobusy jsme se ocitli u přehrady Vír. Nějak jsme vylezli na hráz a tipovali jsme kolik má metrů. Metrů měla dost a nejblíž byla Adéla.

A pak do kopce na Zubštejn. Solidní krpál, navíc bylo zase děsný sparno.

Zubštejn jsme celý prolezli a našli obří kešku.

Souboje na kládě. Soupeři Johna se všichni váleli v kaluži krve na zemi, ale ve finále John narazil na Iva. Zem se třásla, stromy se lámaly. A Ivo nakonec zvítězil, ale John měl víc bodů, takže celkově vyhrál on.

Dobývání strážní věže - šišková válka. Obránci věž uhájili.

Stezka odvahy. John kvílel ukázkově, Cycynek se bál a Mates šel úplně jinama.

Den osmý

Ze Zubštejna jsme šli na Pernštejn. Cesta byla místy dost jako v pralese. Bohužel mačetu jsem měl až na dně batohu, tak jsem ji nevytahoval.

Poobědvali jsme před sámoškou, kde jsme skoro vykoupili nanuky.

Na Pernštejně jsme si odpočinuli a šli do Nedvědic na véču.

Našli jsme supr louku, kde jsme přespali pod širákem. Stan si pro jistotu postavil Ivo s Mirou a Zuzka s Anet.

Den devátý

V pět ráno začalo pršet. Přikryl jsem se bundou a přemýšlel, jestli jsou spacáky vodotěsné. John pořád říkal, že je to jenom přeháňka. Pršet nepřestávalo. Když jsme se probudili, bylo naštěstí zase děsný sparno.

Vyhlásili jsme pořadí v minitáborové hře. Vyhrál Mates a dostal nanukový dort.

Na nádraží poslední společné foto a pak domů. Ve vlaku to Ivo rozjel s kytarou, takže cesta rychle ubíhala.

Přijeli jsme do Otrokovic, dali jsme třikrát zdar puťáku a rozešli se domů.

Nepamatuju si, kolik kilometrů jsme ušli, ale to není důležité. Prostě jsme si to užili. (ale ty kilometry by někdo mohl napsat do komentářů)

Vyhlašuji soutěž!!! Do komentářů napište jednou větou, jaký byl puťák podle vás! Nejlepší komentátor bude odměněn čokoládou nevyrobenou v Polsku!

Světlušky a skautky na Moravské Sahaře

Poslední víkend v červnu jsme se světluškami a skautkami zakončily výpravou, která se plánovala hodně hodně dopředu. Účast nebyla stoprocentní, ale i tak nás nebylo málo. Všechno začalo pátkem 24. 6. ráno. Holky dostaly omluvenky do školy, aby nebyly žádné problémy. Už jen cesta do vlaku nebyla přímo vzorová. Půlka si stěžovala, že mají těžký batoh, některé se zasekly ve dveřích, některé dokonce nemohly vyjít tři schůdky vedoucí do vlaku. No… Tak nám to nějak začalo :)

První v pořadí byla návštěva Zoologické zahrady v Hodoníně. Batohy jsme si nechaly u paní v pokladně. Holky dostaly papírek s úkoly, které měly během rozchodu vyplnit. Na konci se losovalo o mini cenu. Anetka s Natkou trávily nejvíce času krmením koz. Na oběd jsme si daly hranolky v místním bufítku. Vypravily jsme se zpátky do města, kde se nakoupilo jídlo na další dva dny. Nastupujeme do vlaku a vyrážíme směr Bzenec Přívoz. Od zastávky do kempu, ve kterém nás ubytovali v chatkách, to bylo kolem 3-4km. A doba cesty, kterou jsme ušly, trvala asi přes dvě hodiny. Jídlo jsme táhly se Zuzkou v taškách, které po ňáké době ztratily uši. Takže tašky pod pažu a jdeme. Konečně dorážíme do kempu. Holky se jako první ptají na bazén. Pán nám řekl, že bazén není zrovna nejčistší. Ale to už byly holky dávno v bazénu. Po oschnutí jsme se vypravily k Žilkovému dubu. To je dub uprostřed borovicového lesa, ke kterému se váže jedna strašidelná příhoda. Na véču jsme si na ohýnku udělaly maso s bramborami zabalené v alobalu. Foxka nám to všechno pěkně okořenila, takže to byla mňamka. Po náročném dnu zaleháme do spacáků.

Ráno na nás čekala rozcvička připravená skautkami. Naplnily jsme břicha makovcem a dětským kapučínkem, které po pravdě nechutnalo zrovna podle našich představ. Ale i tak se to dalo vypít. V kempu se začala připravovat svatba, a tak abychom nepřekážely, vyrážíme k meandrům Moravy. Délka trasy opět nebyla dlouhá, ale i tak nám to zabralo půl dne. Došly jsme k lomu, kde se těží písek. To, že lom byl oplocený a všude byly značky Vstup zakázán, holkám vůbec nevadilo. Jezdily po zadku dolů i nahoru, křížem krážem. Z písku postavily hrad a už nás čekal asi jen jeden km na místo, kde budeme spát.

Po odložení batohů, postavení stanů a po uvaření oběda, jsme se daly do plavek a z příkrého srázu do Moravy. Tahle akce (koupání v Moravě) byla původně tajná. Ale po telefonátu Anetčiného taťky není utajeného lautr nic. Znělo to asi takhle: Ahoj tati! Unáší nás proud, skáčeme bungee jumping a děláme suky. Překlad: Koupeme se v Moravě, válíme se v písku a vážeme uzly. Skautky připravily pro světlušky menší hru. Před večeří si holky vytáhly barvy na tělo, což znamenalo, že nikdo nezůstal čistý. Obličej, nohy, ruce, břicho i záda. Všechno bylo pomalované všelijakými obrázky. Po večeři, až se setmělo, se odehrála stezka odvahy. Přes den velké hrdinky, ale v noci se to neodváží jít ani 200m samo… Jo, to jsou naše holky :) Před uložením ke spánku se zhodnotil celý rok. Světlušky dostaly pamětní listy, malou drobnost a všechny dostaly kokina.

Ráno nás čekalo balení a cesta domů. Abychom si usnadnily cestu a hlavně ukrátily, šly jsme skrz lom. Slunce pražilo, v zápětí sprchlo pár kapek, a zas svítilo. Na nádraží přicházíme o něco dřív, tak jsme se rozhodly, že půjdeme na oběd. Poblíž ale nevidíme žádnou restauraci, tak máme v plánu se někoho zeptat. Jenže v Bzenci v neděli ani noha, tak nám nezbylo nic jiného než zazvonit na panelák. Otevřela nám milá paní, která nejspíš vařila něco s mrkví, protože tím voněl celý dům. Doporučila nám jeden motorest kousek od nádraží. Batohy na záda a vyrážíme. Uvítala nás paní s koťátkem, jehož příhodu raději zmiňovat nebudu. Zuzka vytahovala Foxce z nohy žihadlo od vosy, které se nakonec ukázalo, že nebylo žihadlo. Daly jsme si kofolu, polévku a hranolky. Zakončily jsme to zmrzkou a teď už spěcháme na vlak. Po únavném, ale myslím, že vydařeném víkendu se vracíme domů o 2hoďky dřív. Tímto holky zakončily školní skautský rok 2010/2011. Příště snad účast stoprocentní ;)

Přes prázdniny neleníme

I přes prázdniny se pořád něco děje. Zatímco ostatní (Roveři, Skauti, Žabky) chodí po Vysočině, tak Medvěd doma datluje do počítače a snaží se ladit střediskové weby tak, aby byly od září opět v pořádku.Střediskové weby:

• www.skautotrokovice.org
• skautotrokovice.blogspot.com - všímáte si, že je celý v novém?
  
• zlateoci.wz.cz
• facebook.com/SkautOtrokovice
  

Krom toho se rodí nápady na zářiový nábor, ve kterém půjde o 2000 pokladů.
Připravujeme se taky na Zlaté Oči, které vás čekají v listpadu, třeba tak že teď mají vlastní galegii na Rajčeti:


zlateoci.rajce.net

Ivančena 2011

Letos jsme se chytře vydali na Ivančenu o týden dřív, abychom se u ní nemuseli moc mačkat s ostatními skauty. No a taky byly jarní prázdniny a přímo sqělé počasí, tak proč toho naplno nevyužít? Sraz byl jako obvykle na nádraží, kde jsme zjistili, že účast je docela mizerná. Hlavně roveři to flákali (nejvíc Klíště :D) - tři kousky z deseti není moc dobrá vizitka. No, aspoň jsme nemuseli brát tolik stanů... Nejdřív jsme jeli écéčkem do Ostravy. Celkem muka. Vlak narvaný(Ivo po cestě na nádraží: "No aspoň že si ve vlaku sednem, ve čtvrtek nikdo nejezdí.") , stojíme v uličce, okna nejsou otevírací a klima je jenom v kupéčkách. Nářez. K tomu chce ještě uličkou projet Polka s občerstvovacím vozíčkem. Měla skvělé organizační schopnosti a všechny si nás v uličce srovnala na jednu stranu a ještě do toho stihla pekelně rychle mluvit polsky.
Pak přesedáme a jedeme do Frýdku-Místku. Tam se naším domovem na jeden den stane skautský dům. Je nám přidělena tělocvična s horolezeckou stěnou - to ocení hlavně vlčata a skauti. Shodí batohy a už šplhají, visí, skáčou a řvou. Pak jdeme s Méďou a Anet na obří nákup do teska - chleby, paštiky, klobásečky, záviny, jablka, tatranky, rostlinné tuky (prostě másla) atd. Je toho plná krosna. Večer se pak hraje Městečko Palermo a vyhrávají samozřejmě mafiáni :) Ještě udělat sýrovou pomazánku ze sýra a rostlinného tuku a pak jdeme na večerní procházku po Frýdku (a taky Místku). A pak jdeme spát. Na každého naštěstí vyjde pohodlná matrace, takže je vše oukej.

Druhý den ráno jdeme navštívit místní zámek. Je v něm muzeum Beskyd. A hodně skleněných vitrín. A hodně vlčat a skautů.
Sklo + vlčata + skauti = mírně nervózní paní průvodkyně.
Naštěstí je sklo bytelné, takže se nic nerozbilo (až na nějakou truhlu, ale tu paní průvodkyně na místě opravila). V poslední místností je obrovský losos s velkýma parohama (dobře, možná to byl los...). Před zámkem společné foto a půlhodinový rozchod pro ty mladší. Johnovi se rozzáří oči. Mluvil o tom celý den a teď je to tu - nádherná stinná zahrádka + solidní nabídka piv.
My starší, plnoletí uděláme jedno zdvořilostní kolečko po náměstí a už sedíme ve stínku a pijeme jedno osvěžující pivečko (nebo 60% pomerančový džus). Na náměstí se pak do středu naší pozornosti dostává kašna, takže máme za chvíli všichni mokrá záda.

Na oběd má být slepičí vývar bez glutamátu s mraženou zeleninou a nudlemi. Jako zákusek se bude podávat vysočina. Vodě nějak nebylo do varu, ale nakonec vše dobře dopadlo. John si krájí vysočinu přímo do polívky místo játrových knedlíčků - maso jako maso. Po obědě opouštíme Frýdka s Místkem a jedeme vlakem do Ostravice. A odtud už pěšky na tábořiště. Batohy jsme měli těžké. Někdo nesl stany, někdo nesl chleby, někdo nesl záviny a já jsem nesl třináctikilový kámen (zvážení provedl John, který zvedá železa, takže ví), který jsme den dva předtím před klubovnou vyzdobili. Milan si dal s batohem cvičně několik kliků, Anet se pokoušela o to samé a cvičně spadla nosem na asfalt. Pak jsme šli. Po chvilce začala bolet ramena. Úlevu ramenům přinášel pouze kačeří styl chůze - zadek dozadu, hruď dopředu - který je ovšem docela nepraktický a vzbuzuje posměch okolí. Bylo to naštěstí jenom pár kilometrů a už jsme byli na

našem tábořišti. Kolem byly koně a všechno, co k nim patří :D. Vybaveni tábořiště velmi solidní - dvě kadiboudy, stůl, lavice, ohniště a potok s pitnou vodou. Skauti šli na dřevo. Po návratu se jejich stav značně lišil od stavu při odchodu. Radek měl bahno po kolena a říkal: "Bylo tam bahno." Postavili jsme stany a k večeři jsme si opekli špekáčky a chleba (Radek sušil a opékal boty). Pak jsme si s Milanem a Johnem udělali soukromou popotéku a rockotéku před stanem (John: "Milane, dělej aspoň bubny!") A šli jsme spát, další den nás přece čeká

výstup na Lysou! Po ranní hyeně a sbalení stanů jsme se vydali na cestu. Vedla překvapivě pořád do kopce a byla docela únavná. Dělali jsme časté přestávky kvůli těm mladším, ke konci už jsem musel Viktora sbírat z cesty, kde bránil turistickému provozu. Nakonec jsme to ale zvládli. Na Lysé bylo lidí jak psů a psů jak psů. Sedli jsme si a každý si koupil za střediskové peníze polévku. Poseděli jsme, popili jsme a po vrcholové fotce jsme zamířili dolů k Ivančeně.

U Ivančeny jsem konečně mohl vybalit šutráček. Našli jsme mu pěkné místečko tak, aby na něj bylo vidět ( je to v podstatě umělecké dílo ze známé malířské školy AKT: Anet-Kájínek-Terezie). Méďa nafotil nějaké propagační fotky, kde jsme v krojích a v pohybu (bohužel proti slunci), a spěchali jsme k hotelu Bezruč na autobus. Batoh jsem měl až trapně lehký, takže jsem si vzal od Iva stan.

Autobus jsme stihli tak tak a pohodlně jsme se usadili. Začal se tam s námi bavit jeden pán. Nejdřív se projevil jako velký lichotník, když Johnovi tipoval 22 let. Když se pak dozvěděl, že Anet neumí upéct velikonočního beránka, řekl jí, že nic neumí. A jeho "Vy se o ňu bijete?" všechny rozsekalo :D. Pak nám popřál šťastnou cestu a za chvilku už jsme jeli vlakem domů. Byli jsme celkem unavení, ale pak se to stalo. Radek se zabijácky podíval na Sebu a ten se začal nekontrolovatelně smát. To způsobilo, že se musel smát celý vagón. Cesta nám tak rychle uběhla a za chvíli jsme byli v Otrokovicích.

Za rok zase!

Zimní Eliška 6 aneb zažij víkend v Hollywoodu

Je to už ňáký ten pátek, co proběhla tradiční akce Zimní Eliška. A světe div se, ale tentokrát jsme na skautské základně ve Fryštáku byli už po šesté! No a jelikož hlavní pisatel blogu letos na akci onemocněl, dostala jsem na povel napsat pár slov já.

Letošní Zimní Eliška byla poprvé v rukou nás roverů. Pro mě víkend v Hollywoodu začal až v sobotu ráno. Ale ostatní členové střediska na Elišku jeli už v pátek v odpoledních hodinách. Účastníků nebylo tolik, s kolika jsme dříve počítali. Nejspíš to bylo dané počasím, které nám zrovna tento víkend moc nepřálo. Cesta proběhla nejspíš v pohodičce. Jelo se vlakem, pak autobusem a nakonec po svých. Po ubytování a naplnění hladových břich se odehrála mini Talk show, kde v hlavních rolích byl Milan a Klíště. Nemůžu říct, jestli to bylo na extra vysoké úrovni. Ale vzhledem k tomu, že tam chyběl hlavní pořadatel, se to klukům nejspíš povedlo;-) Pak se filmem Vzhůru do oblak zahájil víkend v Hollywoodu, tedy téma letošní Zimní Elišky.

Ráno byla rozcvička a na snídani vánočka s oranžovou marmoškou. Po snídani každý tým hledal kartičky, na kterých byly nakreslené pohádky, popřípadě pohádkové postavičky. Kartičky jsem kreslila já s Terez, kde jsem opravdu předvedla svůj malířský talent (pohádky, které šly poznat, kreslila Terez, já kreslila zbytek). Během této hry jsme s Terez konečně dorazily. Chvíli po nás dorazil i kuchař Micro, Tejra a Adéla. Před obědem se hrála hra na louce se jménem Belgie. Tráva byla po dešti pořádně mokrá a pořádně klouzala. To byl následek toho, že nikdo po této hře nezůstal suchý.



Potom se poznávala filmová hudba. Většina byla lehká, nad něčím se lámaly hlavy. Přišla řada na oběd a nastal polední klid, během kterého jsme já s Méďou připravovali azimuťák. Zprvu nastaly menší komplikace s buzolou. No...komplikace. Spíš jsme si museli oživit určování světových stran podle buzoly. Nakonec jsme to zvládli a ani týmy se neztratily. Takže pohoda jahoda. Po večeři byla v plánu pyžamová párty, ale v prvé řadě si každý, kdo chtěl na onu párty, musel zakoupit vstupenku. Vstupenka se získala splněním (ne)náročného úkolu. Někteří museli hejbnout ušima, jiní si olíznout loket. Ani baletní umění si někteří nenechali pro sebe. Vstupenky zakoupeny, takže vzhůru na PÝŽO PÁRTY!


Párty probíhala zkrátka jako každá jiná párty. Ale na té naší jsme byly všichni v pyžamech. Hrály se hry, tančilo se a dokonce se i jedlo! Odehrála se totiž soutěž v pojídaní párků. Soutěžilo se ve dvou kategoriích. Mladší a starší. V mladších zvítězil Mates, který s plnou pusou od hořčice říkal, že ty párky polyká celé. V těch starších zvítězil Milan. V této kategorii se nám objevila i zástupkyně ženského pohlaví - Liška, která byla Milanovi v patách. Potom se pokračovalo v hraní her a tak dále. Jakožto na každé párty by měla být kulturní vložka, tak ani na té naší nechyběla. Přijela nás navštívit tanečně hudební skupina, jejíž název si zrovna nepamatuju, ale vystoupení bylo ve stylu sladkého mámení. Pobaveníčko to bylo každopádně ;-) Jenže už bylo pozdě a párty se blížila ke konci. Šlo se zkrátka do hajan. Letos to byla první noc na Elišce, kterou jsem spala na zemi. Ze spaní v pěti na jedné posteli jsem nejspíš už vyrostla... Madračky z chatek mi postel nahradily, takže žádné stížnosti nemám. Navíc jsme z madraček vytvořili sandwich, kvůli kterému málem někteří přišli o plíce.


Ranní rozcvičku jsem měla v rukou já. Tohle byla pro mě další divná věc, protože až do teď jsem chodila na rozcvičky mezi posledníma. A dnes jsem musela být v té roli akčního ranního ptáčete. Všichni vyběhli na kopec, pak seběhli z kopce a bylo po rozcvičce. Takže vlastně pohodička. Pak každý tým měl za úkol postavit nápis Hollywood z malých dřevěných kostiček. To byla poslední hra na body. Vyhlásilo se pořadí nejlepších filmových štábů a nastal hromadný úklid. Před odchodem jsme si ještě dali gulášovku a teď už jen batohy na záda a vyrážíme domů. Na nádraží jsme přijeli krapet dřív než bylo napsáno v pozvánce, ale to vůbec ničemu nevadilo. Letošní Eliška byla sice opět beze sněhu, ale i tak se zážitků shromáždilo až až. Teď už nám jen zbývá se těšit na příští rok, snad už se sněhem ;-)


A málem bych zapomněla! Během Elišky se stala věc, která by se měla zapsat do dějin. Tabi už nemůže machrovat se svou bujnou hřívou. Jelikož Míša potřebovala do školy vlásenku, Tabi se nabídl, no a už to jelo. Od teď je to Justin ;-)

Zima jak ji neznáte 2011

První únorový víkend se uskutečnila tradiční akce s tradičním názvem Zima jak ji neznáte. Ještě v pátek sněžilo, takže se dalo předpokládat, že sněhu bude dost i o víkendu. Omyl! Všechno to roztálo. Páteční jednodenní obleva způsobila to, že místo na sněhu se v neděli vařilo na blátě.

A jak to celé probíhalo? Nejdřív jsme se rozdělili do týmů a pak si každý tým měl promyslet, co bude v neděli dobrého vařit. Náš tým se rozhodl pro pořádný kus masa na česneku s bramborami.Klíštěcí tým měl tuším v plánu těstovinový salát, Milanův tým boloňské špagety a Kájin tým plněné pečené brambory. Sbíhají se vám sliny? Mně taky, ale nejdřív jsme museli jít nakoupit suroviny do Billy.

Cestou jsme museli splnit několik úkolů, např. zjistit, co budou dávat v kině nebo jméno otrokovického faráře. Daleko nejsložitější úkol byl ale získat podpis od policisty. Náš tým se řídil heslem "Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi." a odvážně se odebral k policejní stanici. Tam ale odvaha opadla a nastalo váhání. Takto mi to popsal Mates: "No, tak sme tam stáli a najednou se rozsvítilo... A byl tam policajt. Říkám: "Zdrháme!", ale bylo pozdě. Ptal se, co tu děláme, a když sme mu řekli o podpis, tak se podepsal."

Myslím, že podobný postup zvolilo víc týmů, takže se tímto policii omlouváme:) Když bylo nakoupeno a všechny úkoly splněné, šlo se zpátky do klubovny. Tam jsme si zahráli pár her na seznámení, protože přeci jenom my starší jsme ty mladší moc neznali a naopak. Velký úspěch měla zejména hra Deka (ne, nikoho jsme nekopali pod dekou!!) a losování vršků. Při této hře jsem podezřele často trpěl pod Klíštětem a Johnem, kteří se zlomyslně smáli. Pak byl čas jít spát, ale nikomu se nechtělo. Nepomáhaly výchovné metody vedoucí světlušek ani má pohádka. Pak ale přišel Ivo a zjednal si respekt. A pak všichni usnuli. A byla noc.

Ráno začalo rozcvičkou pod vedením známého Dua Pacos. Pak jsme museli do lesa na dřevo, abychom měli čím topit. Rozdělat oheň, vyrobit nějaký ten stojan na kotlík a můžem začít. Nakrájeli jsme brambory, a dali je vařit. Hodina - nic, dvě hodiny - nic, tři hodiny - už tolik nekřupou v puse. Nakonec se nám to povedlo, ale výsledek nebyl zrovna rovnoměrný, poněvadž jsme zapomněli míchat. Ale co byste chtěli? V týmu samí kluci, nezasvěcení do tajů kuchyně :D

Ostatní týmy si vedli o něco lépe než my, ale my jsme to vařili s láskou. Mates pak vynalezl superzpůsob na rozfajrování ohně, takže to šlo líp. Ostatní měli už dávno uvařeno, když my jsme slavnostně ukončili restování masa. V očích kouř, v žaludku prázdno, takže rychle to všechno musíme sníst! Hlad je nejlepší kuchař, takže nám to strašně chutnalo. Mňamka.

Zima jak ji neznáte se letos opravdu vydařila. Do příště potrénovat vaření brambor a bude to bez chybičky. Před vyhlášením výsledků jsme se ještě s Johnem, Svaťou a Milanem nahecovali do vypití obrovského hrnce s čajem. John měl nejvíc žufánků, ale jenom za cenu hrubého faulu na právě pijícího Kájínka. Vaření po zásluze vyhrál Kájin tým, ale všichni dostali drobnou sladkou odměnu a hlavně nálepku! Příští rok snad už na sněhu ;)

Zlaté oči 4

Teď jsem si uvědomil, že jsem ještě nenapsal o posledních Zlatých očích! A to je velká chyba, protože to byla opravdu vydařená, ale hlavně vtipná akce. 20.11.2010. Náš tým Tetra Fix ve složení Kozlowitz Lemur, já, Klíště a Milan (od nejstaršího) vchází do prostoru Otrokovické besedy.

Přicházíme trochu později, poněvadž jsme se ještě stavili v bille... koupit kondomy. Teď to rychle musím uvést na pravou míru: my jsme je nepotřebovali pro osobní potřebu, ale kondomy byly jednou z položek, která neměla chybět v našem vybavení během hry, a co je psáno, to je dáno. Vyslali jsme tedy Lemura (je přece nejstarší :D) aby je v bille koupil. Pokladní se ho zeptala, jestli nemá Billa kartičku, trochu na něj mrkla no a celou záležitost měl z krku. Hned na začátek jsme se královsky bavili.

V místnosti na besedě bylo hodně lidí. Nezvyklé. 7 týmů! Supr! Obhajoba loňského vítězství bude pořádná výzva. Po úvodní prezentaci se dostáváme do role budoucích agentů, kteří mají ukázat, že na to mají, a vyluštit pár šifer. Dostáváme pytel a.. už nic, hra začíná, vypadněte.. Sbohem a šáteček. Co teď, sakra?! V pytli je čokoláda, bonbóny, toaleťák, nějaké brambůrky a MÁJKA.

Vůbec nevíme, zkoušíme různé capiny, ale k ničemu to nevede. V tom Klíště objevil na brambůrkách tečky pod písmeny! Jo! Máme to! Po přečtení otečkovaných písmen jsme slušně řečeno nabuřeni. Vzkaz "Vedle jak ta jedle" opravdu nedokáže povzbudit :D

Jsme zoufalí, voláme nápovědu. Ta nám říká, že máme pořádně prozkoumat májku. Lemur ji zkoumá velmi důkladně a zdá se, že mu chutná. Nic. Sedíme a střídavě každý hypnotizuje svým pohledem kulatou zlatou konzervu. Někdo řekne: "Tak asi máme jít do Babic, no..." Návrh je zamítnut. Asi po hodině na po další nápovědě na to přicházíme: Vodítko v podobě zmenšeniny SPZky bylo ukryto pod etiketou.

Nadáváme si, že jsme tupí. V rychlosti nacházíme auto i se zadáním dalšího úkolu. Početní příklad a fotka zobrazující část pomníku. Příklad je těžký, nikomu se do toho nechce, ale... počkat, ja vím, kde ten pomník je!!! Stíhací jízda začíná. Všichni jsme z Otrokovic a známe své město. Na rovinu říkám, že jsme šifry přeskakovali a šli jenom podle fotek (v podchodu nás trošku zdržel Lišák Tom). Ale pak... Na fotce bylo modré okno v cihlové budově. Konečná.

Nikdo neví. Do šifry se nám nechce. Zkoušíme štěstí, jdeme k technickým službám - nic, jdeme kolem tomy - nic, jdeme ke stadionu - nic. Jdeme do altánku ke klubovně - sedíme, jíme, luštíme šifru. Je jednoduchá. Za čtvrt hodinky ji máme. A kvůli tomuhle jsme chodili hodinu po celém Baťově! Okno je v Tomě. Nacházíme ho, objekty na dalších fotkách poznáváme, stíhací jízda pokračuje.

Až pak... Na fotce je číslo popisné 682. Nikdo neví. Jdeme podle čísel na domech... Nenacházíme. Morálka v teamu upadá. Jdeme do altánku u klubovny. Fotíme fotku našeho týmu. Vidíme, že v klubovně se svítí. " No nic, aspoň se jdem ohřát." Když vidím šestsetdvaaosmdesátku na klubovně, málem mě trefí šlak. Do skautu chodím skoro 10 let a nikdy jsem si toho nevšiml.

Uvnitř je teplo a párky. Přicházíme sice jako poražení, ale zážitek skvělý. Když vyprávíme, jak to celé probíhalo, většina si ťuká na čelo. No doufám, že tohle fiasko aspoň trochu vyváží naše týmová fotka.

PS: Organizátorům děkujeme!

PPS: Pánskou ochranu jsme po celou dobu hry nepoužili... a ani nebylo k čemu.

KOMIKS - Smutný příběh o kytce

Na letním táboře v roce 2010 byl jeden z úkolů namalovat komiks, takto se s tím vypořádal Kájínek.

autor: Kájínek

Vánoční besídka 2010

vysmáté otrokovické středisko :)

Jako každý rok si roveři po minulé vánoční besídce říkali, že s přípravami musí začít mnohem dřív, nejlépe už v září. A jako každý rok jsme se k besídce dostali až tak v půlce listopadu. Po dlouhých diskuzích o našem programu zvítězil Medvědův návrh, že bychom mohli udělat animaci.

Sedli jsme si ke stolu a začali jsme vymýšlet. Naše tvůrčí schopnosti neznaly mezí a za chvíli jsme měli připravený opravdu nadupaný scénář. Animace se měla jmenovat sice fádně: Štědrý den, ale měla být složena z asi 8 dílčích animací. Prostě pecka. Rozdělili jsme si práci do dvojic a byli jsme v klidu.

V prosinci jsme zjistili, že nikdo zatím nic neudělal. Nemilé. Nejdřív se rozhoupaly holky Terka s Anet a udělaly animaci o zrodu vánočky a jejím bolestivém konci. Pak jsme si s Klíštětem řekli, že nemůžeme zůstat pozadu, a koupili jsme v tescu kapra. Nevěděli jsme ale, že tento kapr byl zřejmě vytrénován CIA, protože i když ho prodavač zabil, byl stále na živu. Klíště se ale ukázal jako rozený řezník a kapra několika ranami kladivem do hlavy šetrně usmrtil. A animace byla za chvíli hotová. To ale bylo z animací vše. Žádné jiné nepřibyly.

Hou hou, Meeerry Christmas!

Rozhodli jsme se tedy přistoupit k velmi originálnímu řešení: Na vánoční besídce zazpíváme tradiční českou koledu s prvky rapu - rapeři Jerry Krocan a Pepa Kapr se opravdu činili! Pak náš program ještě obohatila scénka Historie vtipu, kterou nacvičila grupa ve složení Apple, Tábi, Lemur Kozlowitz, Danny, Tejra a Klíště.

chudák Kozlovic

Vánoční besídka se konala již tradičně v koncertním sále na Spoláku. Sešli jsme se dřív, abychom mohli besídku pořádně nacvičit, ale zkoušky byly hodně rozpačité. Vrchní osvětlovač Svaťa se teprve seznamoval s tlačítky a nevěděl, co kterým tlačítkem způsobí. Navíc moderátorská dvojice "Duo Pakos" Klíště-Kájínek se teprve sehrávala. V pět hodin byl sál téměř naplněn rodiči a přáteli otrokovického skautingu. Úvod patřil naší roverské koledě a pak se to rozjelo naplno.

Z tanečního vystoupení světlušek v rytmu afrického waka waka by měla Shakira jistě radost. Recitace vánoční poezie v podání vlčat navodila tu správnou atmosféru, kterou podpořila hra na klavír. Skauti ve své scénce všem poradili, jak se zbavit předvánočního stresu. Do toho se promítaly fotky z celého roku a Zuzka měla povídání o betlémském světle. Největší úspěch měla ale zřejmě scénka Historie vtipu, jejíž humor byl sice pro protagonisty fyzicky i psychicky náročný, nicméně obecenstvo se výborně bavilo. Při závěrečné koledě, kterou zpívalo celé středisko, jsme sice zpívali jednu sloku dvakrát, ale myslím, že to vadilo málokomu.

famózní a mňamózní cukroví

Po besídce si mohli rodiče koupit výrobky, které jsme vytvořili na vánočních dílnách (všemi podceňovaný anděl-motorkář se prodal mezi prvními). Stoly také oplývaly množstvím vánočního cukroví vynikající kvality a chuti. Když jsme snědli cukroví, byli jsme v sále sami. Rozhodli jsme se udělat si menší karaoke show, ale mikrofon nám byl záhy zabaven a všechno se začalo uklízet. Úplně na konci proběhla menší reflexe z níž vyplynulo, že besídka se celkově povedla, ale příště musíme začít s přípravami o hodně dřív. Opravdu!

Tábor 2010 Vřesovice

Mohl jsem napsat o táboru hned po táboře, ale já jsem řekl NE! Člověk je totiž plný dojmů, tudíž by byl článek značně zkreslený. No a taky byly prázdniny a o prázdninách má člověk mnohem lepší věci na práci než sedět doma a psát na blog.

Takže, když se podívám na tábor s odstupem šesti měsíců, musím říct, že byl dobrý. Dobrý není za tři, dobrý je prostě dobrý :) A byl taky trochu jiný, protože jsme se my starší už museli trochu zapojit do přípravy programu. A byl taky trochu stejný, protože jsme jeli na staré známé tábořiště, které disponuje velmi solidními latrínami a potokem. Navíc je v blízkosti vodní nádrž, v níž sice není voda úplně průzračná, nicméně koupání bylo excelentní.

A teď je tu souhrn toho, co se mi vybaví, když se řekne "Tábor 2010":

• velký kopec po cestě na tábor - někteří se nám na tom kole docela zadýchali a chytli pořádnou barvu v obličeji :)
• stavění stožáru - vykopali jsme táákhle velkou jámu, skolili jsme v lese táááákhle dlouhý strom, dovlekli ho doprostřed tábora, šoupli jsme ho do jámy a byli jsme na sebe táááákhle pyšní
• ranní příprava snídaní - každé druhé ráno se náš kuchařský team (po tom, co byla Anet úspěšně vzbuzena) vydal objevovat taje přípravy pomazánek, aneb jak Pejsek s Kočičkou vařili dort
• Mirek a jeho přínos při interních debatách v rámci našeho červeného teamu :)
• Dvě dívky a strom :D - viz Komentáře
• pádlování na hitec nafukovacích lodích - nevím, proč nám pořád zatáčela doprava
• Koryčanská kaple - no comment
• sborový přednes poezie - všichni musí po táboru umět Pepu i o půlnoci
• stavba nového mostu - aspoň tam na nás mají pěknou vzpomínku
• zpěv u táboráku - sice falešně (z mé strany), ale s nasazením
• vynikající strava - velká pochvala pro personál kuchyně ;)
• fotbalové kolečko mezi podsadami - do příště musíme vypilovat techniku
• noční jízda v autobuse Modrá ústřice
• velký kopec po cestě zpátky - tak rychle jsem na kole ještě nejel - jsem rád, že tam nebyl žádný radar

Takový byl pro mě loňský tábor. A jaký byl pro vás? Pište do komentářů!