sobota 5. prosince 2009

Libové Zlaté oči 3

Na konci listopadu proběhl již třetí ročník této noční městské hry v ulicích Otrokovic. A u toho opět nemohli chybět roveři. Sestavili jsme neuvěřitelně silný tým: Exvoják Jirka Sisala, voják Klíště, a dva skoropacifisté Milan "Kanec" Kanoš a Kájínek.
Kvůli hře jsem oželel taneční, ale to mi teď vůbec nevadí. Odpoledne jsem udělal ještě poslední důležitý nákup (1 clever makovec, 1 banánová corny, 2
clever mléčné čokolády) a když se setmělo vyrazil jsem směrem jídelna ZŠ TGM, kde byla centrála celé hry. Náš tým s maďarským názvem se šťastně sešel a sedl si ke stolu očekávaje soupeře. Byly tam totiž jenom 3 týmy: my, oni a oni. Ostatní soupeři ze strachu nedorazili.


A pak to po krátké prezentaci začlo. Měli jsme identifikovat gangy, které byly rozmístěné po městě, abychom následně zjistili totožnost Velkého šéfa. Nejdřív nás mapa poslala pod železniční most přes Dřevnici. Na prostředním pilíři se už na nás šklebily xichty gangsterů. Do vody se ale nikomu moc nechtělo. Nakonec se hrdinně přihlásil Klíště a začal se brodit ne zrovna čistou ani teplou dřevnicí. Všechny gangstery vyfotil, parkrát při tom sice šlápl na rozbité sklo, ale první část jsme měli. Běželi jsme na centrálu a sestavili kód gangu a dostali jsme pozici dalšího gangu.

Takže, kde jsme pak všude byli: na jezírkácha na nádraží, kde to proběhlo celkem v poklidu. Potom jsme šli na místo pohyblivého gangu. Každý si myslel, že tam prostě budou chodit skautští kumpáni s xichty na zádech... ale když jsme tam přiš
li... no prostě Ivo se tam vozil v autě a na každých dveřích byl přilepený jeden xicht. Byl to pro nás celkem šok, poněvadž náš fotoaparát i přes nově koupenou dávku baterek přestal spolupracovat. Rozhodli jsme se k radikálnímu řešení: každý z týmu si vybral jedny dveře a utíkal za autem, co mu nohy stačily, aby si toho co nejvíc zapamatoval... následně popsal slovy obličej a já jsem jeho popis zapsal do deníčku. Pravda, nebylo to nejpřesnější, ale co nám zbývalo. Kapitola sama o sobě je řidič Ivo :D : Běžím si takhle pěkně zároveň s autem a najednou vidím, jak se na mě Ivo potutelně usměje a trošku zrychlí. Zrychlím taky. On zase zrychlí. Zrychlím taky. On zase zrychlí. Chci taky zrychlit, ale už to nejde. No nakonec jsme podobizny gangsterů dali dohromady, i když jsme byli cestou na základnu honěni rychlonohými hochy Svaťou a Bubu.


Tahle taškařice s autem nás ale stála dost času a sil, takže situace začínala býti kritická. Tým byl znaven, a to jsme ještě měli obejít tři stanoviště. Musel jsem hochy notně povzbuzovat, aby se dali do klusu. Vyfotili jsme gang poblíž kruhového objezdu. Jeden člen týmu už nestíhal, poněvadž už nebyl voják. V této zoufalé situaci jsme si na centrále vybrali místo chození na konec Trávníků, vyluštění šifry. Šifra byla sudoku vysoké obtížnosti. Čas ubíhal, čtverečky se neplnily. Rozhodli jsme se že Jirku necháme luštit a poběžíme na trávníky. Doběhli jsme tam, všechny vyfotili a mě byl předám foťák a utíkal jsem na centrálu.

Tam jsme složili totožnost tohoto gangu, ale k určení totožnosti VŠ nám chyběly dva údaje: jaké má vlasy a uši. Měli jsme čtyři pokusy na správný tip a ten poslední kupodivu vyšel! Všichni jsme si oddychli a začali odpočívat. Vtom ale Medvěd začal mluvit něco o tom, že když už teda víme, kdo je VŠ, tak že si ho máme chytit. Hrůza. Po předchozím běhu jsem byl znaven, takže jsem vyběhl jako poslední. Nejaktivněji si počínal Klíště, který byl utíkajícímu VŠ v patách. Na neštěstí mu asi po půl minutě došly síly a skácel se k zemi. VŠ běžel směrem k náměstí. Pronásledovali jsme ho už jen já a Milan. Řekl jsem si, že ho chytím, tak jsem zrychlil, on ale v tu samou chvíli zpomalil a tak jsem ho chytl bez boje. Dostali jsme od něho výhru: poukázku do Laser arény.

Cestou zpět jsme si všilmi, že Klíště není tam, kde si před tím ustlal. Běžel dál hledat VŠ na vlastní pěst. Všichni účastníci a pořadatelé zatím udělali kolečko a každý se vyjadřoval, jak se mu hra líbila. V dálce jsme náhle uviděli tmavou siluetu: byla mlha, takže nebylo poznat, komu patří. Pak se ale z mlhy váhavým krokem vynořil Klíště a za nesmělého potlesku našeho týmu se přibližoval ke kruhu. On snad oběhl náměstí čtyřikrát dokola! :D

Teď jen doufám, že si naši cenu užijeme. Poukázka platí jen do konce roku, takže bychom si mohli najít čas, co říkáte? ;)

čtvrtek 9. července 2009

2 dny do tábora aneb co se děje...O prázdninách

Do tábora zbývá 68 hodin a přípravy vrcholí. V klubovně se hromadí přepravky s jídlem a dalším materiálem, nejen na hry, ale i na samotný pobyt v táboře. Snad proto, že letos jsme hodně jídla nakoupili dopředu, je těch přepravek tolik. Finišují i přípravy celotáborové hry a táborového programu. Jak to bude všechno ve finále vypadat se ukáže, ale až na místě. Letos je to o to složitější, že na zahájení tábora a CeTeH budeme jen tři: Medvěd, Gonzáles a Ivo. Nesmím zapomenout na praktikanty-rovery a na kuchařku Katku, ale zahájení visí jen na nás...Teď si nevzpomínám na to přísloví, kde se říká, že příprava se vyplácí nebo tak něco. Inu, uvidíme.
Kromě toho, že se všechno točí kolem tábora a ještě dobrých 15 dní bude, se také rozbíhají přípravy na "Letní párty" jak říkáme každoroční oslavě narozenin hned pěti červencových a dvou květnových oslavenců, všichni z řad činovníků či vedoucích. Akce se bude konat hned po táboře.
Začátkem srpna vyrazí Medvěd a Gonzáles s Východomoravskou Lesní školou nejprve na kole do Jeseníku a poté na týdenní tábor do Karolinky.
V průběhu srpna pak začne v klubovně velký úklid a brigáda. Je totiž potřeba klubovnu uklidit a budovu a vybavení vyspravit tak, aby vše bylo připraveno na další skautský rok.
Na konci srpna se rozběhne zářijový nábor nováčků všech věkových kategorií. Nějaké nápady mám již teď, ale s realizací počkám, až po táboře. Jsem zvědavý jak se letos vydaří.
No a hned na začátku září se s VMLŠ vydáme do dolomit na ferraty.
Konec léta a začátek podzimu slibuje další dávku akcí, ale to se nechte překvapit;)

úterý 16. června 2009

Kapka 2009 na OMV

Od 12. do 14. června proběhla celostátní dobročinná sbírka Kapka, které se samozřejmě náš oddíl zúčastnil. Původní plány o obsazení čtyř benzínek byly záhy opuštěny, protože Medvěd si všiml, kolik nás je. A že nás nebylo hodně. Byli jsme rádi že jsme pokryli dvě benzínky: Benzinu (exParamo), kde byl myslím Skici, Milan a Zuzka (Lemur se nedostavil, protože doháněl matiku), a OMV u Napajedel ve skvostném složení Adéla, občas Jirka, občas Klíště a VŽDYCKY Kájínek.

Začali jsme v pátek odpoledne a po počátečních nezdarech se kasička začla plnit prvními penízky. Asi po hodině jsme však byli nuceni opustit naše pozice kvůli lijavci. To v sobotu dopoledne vše šlapalo jako hodinky až na tu věc, že jsme neumyli jediné auto, poněvadž řidiči vždy odmítli. To se nelíbilo vedoucímu benzínky OMV, který Adéle v telefonním hovoru vmetl do očí (nebo spíš do ucha), že jsme banda žebráků a že máme okamžitě začít umývat. Pochopitelně že Adéla byla z tohoto hovoru notně otřesena a dokonce začala koktat :-D

V sobotu odpoledne se vše zlepšilo: Začalo svítit slunko, Klíště se dokonce uráčil přijít a ličil nám zážitky z předešlé noci a i nějaké to auto jsme umyli... Musím říct, že Klíště k řidičům přistupoval naprosto suverénně a profesionálně, takže jsem si z něj vzal příklad a převzal jsem od něj některé fráze. Celý náš proslov se ustálil asi na této podobě:

Dobrý den, máte chvilku času?
varianta 1: Pauza, počkat co řidič řekne. Nevýhoda: řidič nás snáz odbude. Výhoda: méně vtíravé.
varianta 2: Nečekat na reakci, prostě řečnická otázka, a rychle mluvit dál. Výhoda: řidič je konsternován a nezmůže se na slova odporu. Nevýhoda: Příliš vlezlé.
My jsme skauti z Otrokovic a pořádáme tady dobročinnou sbírku Kapka, která podporuje transplantaci kostní dřeně a pomáhá tak proti leukémii. Když nám něco málo přispějete do kasičky, umyjeme vám přední okno.
varianta 1: Řidič nereaguje nebo striktně odmítá. Tak si aspoň vezměte letáček, ať víte, o co jde.
varianta 2: Řidič zamručí něco ve smyslu, že nám tam teda něco hodí, ale že okno umývat nechce, že bysme mu ho poškrábali.
varianta 3: Řidič nadšeně přikyvuje. Jo, jasně, umyjte to a tady máte stovku! (ideální připad, velmi ojedinělý)

Jak vidíte náš úděl nebyl vůbec jednoduchý. Neděle proběhla v poklidu. Poklid narušil jen řidič Porsche Cayenne, kterého jsem tipoval aspoň na pětistovku. Když mě vyslechl, řekl, že mu mám umýt i světlomety a boční okna a milostivě mi předal desetikorunu. Nestěžuju si, každá deska dobrá, ale prostě jsem čekal víc.

Tak aspoň doufám, že dostaneme tu slíbenou pizzu za překročených 5000 Kč: OMV (náš team) 4021 Kč, Benzina 1200 Kč.

sobota 25. dubna 2009

Ivančena 2009


V sobotu 25. dubna 7:10 ráno jsme se sešli na nádraží v Otrokovicích, abychom poctili naší návštěvou mohylu Ivančena a následně také Lysou horu. Bylo nás šest: vedoucí naší skupiny John, Pája, Kájínek, Klíště, Milan a Skici, který dorazil sice pozdě, ale přece. Cesta vlakem proběhla bez obtíží (přestup v Hulíně) a když jsme vystoupili ve Frýdlantu, tak už jsme viděli, že asi nepůjdeme sami, poněvadž kdo neviděl nějakého skauta, byl by pokládán za slepého:D.
Cesta nahoru proběhla spořádaně, témata hovoru byla různá, nejvíce se však prosazoval Skici, taktéž přezdívaný Kotleta pro jeho parodii kotlet, který živě a s nadšením popisoval své úspechy ve hře Counter Strike. Ke konci cesty jsme se s Klíštětem utrhli od hlavní skupiny a nasadili vražedné tempo, které nás stálo hodně sil. Nahoře jsem musel tyto síly doplnit dvěma tlustě obloženými chleby. To už ale dorazili ostatní a začal ceremoniál.



Pak následoval odpočinek a hurá na Lysou! Nasadili jsme ještě vražednější tempo. Sněhu začalo přibývat. Dech se krátil. Ale vyšli jsme to. Následovalo vrcholové foto Johnovým mobilem (Skici bohužel nechal jeho nadupanou mašinu Vivikaj 12megaMax doma i spolu s užitečným softwarem Bluevoda :D) a šlo se (klouzalo se) dolů.


Cesta dolů proběhla taktéž spořádaně, témata hovoru byla převážně automobilová. John prosazoval Hummer H1, Klíště Škodu Superb, Kájínek cokoli od BMW a Skici Fiat Marea Weekend 2,4 TD... Dále se šířily pomluvy o profesorech našeho gymnázia a to už jsme dorazili k hospůdce. John celou cestu básnil o řezaném pivečku, ovšem to jaksi nebylo, tak se spokojil s plzní. My jsme si dali kofolu(y). Skici ještě somroval po Johnovi pěnu, co mu zbyla na dně, ale John ji zlomyslně vytřepal :D.

Pak jsme přišli do Frýdlantu, kde si většina dala točenou zmrzlinu s pistáciovou a kaktusovo příchutí (vynikající). Skici si dal jako největší exot hranolky. Na nádraží jsme se seznámili s automatem na kávu, který ovšem sežral všechny peníze, takže jsme si čekání na vlak zpříjemnili vymáháním těchto peněz zpět. A podařilo se. Vlak přijel, nastoupili jsme a vlak odjel. Ve vlaku Klíště vyprávěl samé prasárničky, až se John červenal. Několikrát jsme přestoupili a najednou jsme byli v Otrokovicích.
S klidným svědomím mohu říct, že se akce vydařila!

čtvrtek 16. dubna 2009

Zima jak ji neznáte 2009

Byla sobota, 24. ledna, 9.00. Sníh zase nebyl, proto se tak jmenuje tahle akce – Zima, jak ji neznáte. V Otrokovicích u Moravní lávky se pomalu scházeli členové skautu, ačkoliv měla akce začít právě v devět hodin. Každý měl velkou radost, že došel jeho kamarád, který obvykle na skautské akce nechodí. Když už to vypadalo, že nikdo nepřijde, začaly se do skupin přidělovat potřeby k vaření na ohni. Ovšem nikdo neměl papír na podpal, až na jednu, či dvě skupiny ze sedmi. Nikdo netušil, jak moc ho bude třeba.

Asi po pátém a posledním přepočítání mohl hlavní vedoucí konečně prohlásit: „Jsme komplet, můžeme vyrazit“. A tak jsme vyrazili. Cesta byla suchá, místy mokrá, ale to nikomu nevadilo. Každý debatoval, jak a kde si vytvoří ohniště, kam bude chodit pro dřevo, kam se bude chodit... atd. Jenomže i dřevo bylo mokré, a tak se celé pozdější rozdělávání ohňů opravdu velice zkomplikovalo.
Za nějakých 20 minut se všichni shromáždili v cíli jménem Žlutavský kopec. Když vedoucí nalezli vhodná místa pro sedm ohnišť a dořešili pár malých komplikací, soutěž mohla začít.

„Tak děcka, máte na to tři hodiny“ zase prohlásil hlavní vedoucí. Každá skupina si vybrala místo, kde chtěla vařit, a začala si chystat ohniště. Dalším úkolem bylo rozdělat oheň. A to byl největší problém. Někteří nemohli dokonce rozdělat oheň ani za ty tři hodiny. První plameny se objevily u skautů, ovšem vzápětí zase zhasly, jelikož mokré dřevo jim nechtělo hořet. Až později, samozřejmě u vedoucích, zaplály plameny ohně v plné kráse. Všichni jim záviděli. Takže z toho vyplývá, že vedoucí vařili první. Po nějaké době se konečně podařilo rozdělat oheň roverům a vzápětí skautům. A tak už vařily tři skupiny, a nebýt jich, nevařily by ostatní skupiny. Buď jim museli přenést část ohně, či jim propůjčit ten jejich nebo dokonce jim ho pomoci rozdělat. A tak už vařily všechny skupiny. Celé vaření také nebylo zrovna jednoduché. Oheň nehořel dostatečně prudce, aby se jídlo povedlo rychle a dobře. Jídlo se chvíli pálilo, pak zase chládlo. Muselo se stále přikládat, stále rozfoukávat, stále protírat oči od popela a stále se vyhýbat zákeřnému kouři.

Když vypršel limit, nastala „velká degustace“ a později „hromadná konzumace“. Sem tam někoho zastihla defekace. A na závěr bylo vyhlášení nejlepších pokrmů. Nejlepší pokrm připravili a za všeobecného souhlasu byli vítezi jmenováni skauti. Po vyhlašování byla akce oficiálně ukončena a všichni členové se odebírali do svých domovů, špinaví, zavánějící ohněm, ale s dobrým pocitem v srdci, že to nakonec dobře dopadlo a že si všichni náramně pochutnali.

Za skauty se akce zúčastnili Apple, Denny, Petr Vavro a Tabi.

Napsal Apple, jazyková úprava Ivo.

čtvrtek 2. dubna 2009

Zikmundov 2008

Tímto článkem zahajujeme novou kroniku 3. oddílu, která bude vycházet na těchto stránkách. Náš první článek vychází s malým zpožděním, ale u dalších už to bude jen a jen rychlejší. Denny sepsal zápis o konání výpravy na Zikmundov.

V pátek 17.10.2008 jsme se vypravili s celým střediskem na skautskou víkendovku na Zikmundov u Lukova. Vyrazili jsme 14:50 z vlakového nádraží Otrokovice. Při cestě vlakem jsme ještě netušili co nás čeká. Když jsme vystoupili z vlaku, šli jsme na ,,bus‘‘. Autobus byl nacpán k prasknutí, ale všichni jsme měli dobrou náladu. Až jsme přijeli k základně, tak jme se ubytovali a šli na dřevo. Jakmile jsme měli dost dřeva, což jsme neměli, ale to nám nevadilo, tak jsme šli na sraz a na večeři. Večer jsme hráli aktivity. Další den ráno chtěl SK!C! vylézt na postel, na které skoro celou noc nespal, aby si aspoň na chvíli lehl do prázdné postele. Když lezl, podlomila se pod ním moje postel, o kterou se nohou opřel. ,,KŘUP“ a bylo po laťkách, které postel držely. Tak nás napadlo, že to sbijeme hřebíkem z KPZ. Tak tam SK!C! mlátil klackem do toho hřebíku a vůbec mu to nešlo. Pak přišel Milan, třikrát do toho bouchl a hřebík byl tam, kde jsme ho chtěli mít. Dalšího dne jsme šli kamsi do lesa posbírat dřevo, které mělo posloužit základně na hodně dlouho. Práce to byla opravdu těžká, ale aspoň jsme nemuseli platit elektřinu. Odpoledne a pak i večer jsme hráli další hry – popelnice a papoušky. A večer jsme všichni spali jako zabití. V neděli ráno jsme ještě stavěli příbytky pro pavouky a podobnou havěť. Pak jsme už museli jet a tak jsme vyšli. Šli jsme po jakémsi poli a pak na zastávku v Lukově. Až přijel autobus zjistili jsme že můžou jet jenom vlčata a světlušky, protože autobus je úplně plný. My skauti a roveři jsme odmítli čekat a šli směrem k ZOO Lešná na MHD. Až jsme tam došli zjistili jsme, že ,,bus“ jede až ze hodinu a tak jsme se vypravili na Podhoří, kde je konečná linky č.4. Na místě jsme chvilku počkali a pak nastoupili do trolejbusu a jeli směr nádraží. Tam jsme nastoupili na vlak a hurá ,,dom“. Cestou nám Ivo slíbil gyros, ale všude měli zavřeno, tak jsme si ho mohli dát až na náměstí v Otrokovicích.
Výpravy se zúčastnili – za rovery SK!C! a Milan, za skauty Denny, Petr V. a Petr Z. Oba Petrové se na této výpravě oficiálně stali členy 3. oddílu. V neděli jsme ušli navíc 12 km.

Napsal Denny, jazyková úprava Ivo

pondělí 9. března 2009

Kalafuna tak trochu jinak

Letošní Kalafuna tak nějak pro naše dva střediskové týmy nebyla úspěšná... Nebudu popisovat celý průběh, zaměřím se jen na časový úsek od setmění v sobotu do 23:45 téhož dne. No prostě byli jsme někde mezi obcemi Jankovice a Košíky a zjistili jsme, že jsme tam, kde být nemáme. K tomu můžete přičíst hlad, únavu a vodu v botách. A tak se rozhodlo, že do Napajedel se pojede autem. Ovšem byla zde také hrstka statečných(přesně tři roveři), která si nepřipouštěla únavu, ani to, že do Napajedel nedojdou. Ta hrstka jsme byli my: Kájínek, Klíště a Milan (od nestaršího), nebo taky Klíště, Kájínek a Milan (od nejhladovějšího).
Ostatní nás vybavili potřebnými věcmi (čelovky, dobré rady apod.), ukázali kudy máme jít a pak se nám ztratili ve tmě. První potíž nastala tehdy, když cesta končila uprostřed zasněženého pole. Nezbývalo nám nic jiného než uchýlit se k alternativní turistice, která spočívala ve vybrání světýlka v dáli, za kterým půjdeme. Když jsme přišli ke světýlku, zjistili jsme že to jsou Košíky. Košíky jsou malebná víska, která nás přivítala štěkotem psů a kde pan starosta plní zároveň funkci knihovníka a velitele hasičského sboru.
Za Košíky jsme pomocí mé zánovní buzoly sovětské výroby a mapy Klíštěte zjistily, že asfaltka vede někam úplně jinam, a tak jsme museli udělat prudký obrat vlevo do vysokého kopce, který byl bohužel hojně porostlý šípkovými keři. Nebýt stop, které ve sněhu zanechala divá zvěř, zřejmě bychom odtud nevyvázli tak lehce. Stejně jsme ale byli dost poškrábaní. A pak hurá přes pole, kde bylo místy sněhu po stehna a v botách vody po kotníky.

Po přeskočení potoka jsme se octli v katastru osady Dolina, kde nás přepadl hlad. Zjistili jsme ale, že není co jíst. Naštěstí jsem si vzpomněl, že Skici si u mě v batohu nechal jídlo, což se nám náramně hodilo a tak jsme se posadili u cesty avšechno jsme mu to SEŽRALI. Potom jsem všem naordinoval jeden vitamín cé pro zvýšení obranyschopnosti, jeden orofar proti bolesti v krku a jeden orbit proti ústním bakteriím a mohli jsme vyrazit dál.
Vyšli jsme další vysoký kopec a už jsme viděli Napajedla - naše morálka se zvedla. Když jsme pak šli další hodinu a Napajedla se napřibližovala, naše morálka klesla na bod mrazu: Klíště byl naprosto zdrcen a táhl se někde vzadu cedě pritom skrz zuby nadávky. Náhle jsme však vyšli na cestu. Svitla nám naděje. Zjistili jsme, že jsme před obcí Halenkovice, a já jsem vtipně poznamenal, že už je to kousek... Morálka se zvedala, když jsme uviděli ceduli s názvem oné obce. Ovšem taky začaly pekelně bolet nohy, které byly naprosto zničené alternativní turistikou.
Šli jsme půlhodinu a nikde konec - úsměv nám ztuhl na rtech, začali jsme nadávat. Jakýsi psík na nás začal štěkat, ale byl hrubě okřiknut Klíštětem a radši se stáhl. Měli jsme červeno před očima. Nohy bolely. Sužovala nás žízeň. Konec Halenkovic nikde. Klíště nadával, i když tam už žádný pes nebyl a rozhodl se navštívit místní hostinec, aby se napil vody ze záchodu (na záchodě), kde ho stihl posměch místních obyvatel za jeho zevnějšek. Belhali jsme se dál našlapujíce pouze na vnější stranu chodidel. Vtom jsme uviděli něco neuvěřitelného: ceduli značící konec této proklaté vesnice. Naše morálka se trochu zvedla, ale hned spadla, když jsme uviděli, jak daleko jsou ještě Napajedla.
Už ani nevím jak jsme došli k Fatře, pamatuji si jen, že jsem volal Ivovi, kam přesně máme jít. A šli jsme. Před očima jsme měli jen sprchu, jídlo, pití a spacák. A došli jsme, jako druzí, dostali jsme slovní uznání, guláš, dali jsme si pořádnou sprchu, museli jsme si vyslechnout pár posměšků za styl naší chůze a šli jsme spát. A než jsem usnul, řekl jsem si : DOBŘE MY!

sobota 21. února 2009

Schůzka s velkým S

Rozhodl jsem se napsat o něčem, co je opravdu nevšední... 20.2.2009 v 17:00 totiž začala schůzka roverů! Jako správný nedočkavec jsem přišel o čtvrt hodiny dřív, bohužel ale bez rukavic a čepice. Venku bylo tak minus deset a tak jsem za chvíli musel potupně odhazovat sníh před klubovnou abych se zahřál.
Tak asi po sedmi minutách dvaceti sedmi sekundách přišel Milan a tak jsme odhazovali dva (bohužel rádlo nešlo skrz mříže protáhnout takže jsme to prostě dělali nohama...). A pak už konečně přišel Medvěd otevřel nám a tak jsme měli rádlo (a taky mi půjčil rukavice - dík). Potom jsme chodníček posypali solí se zvýšeným obsahem jódu - je vidět, že ani na chodníku se u nás nešetří, a šli jsme do tepla - příjemné tři stupně NAD nulou nás hned zahřály. Mezitím přišel Martin, který byl pověřen obstaráním tepla, tedy ohně. Za chvíli už oheň plápolal a my už jsme byli skoro všichni - tedy já, Milan, Medvěd, Martin, Skici, Adéla, Lemur a Klíště. Byl sníh, takže jsme jako obvykle nešli hrát fotbal, ale po malém hysterickém vystoupení Adély, která protestovala, proč nejede na Kalafunu, jsme byli instruováni, jak používat sněžnice, což jsme si vyzkoušeli v praxi. Nakonec se to zvrhlo v koulovačku a zhazovačku, takže jsme potom dobrou chvíli rozmrzali u kamen.
Dalším bodem našeho extrémně nabitého programu byl evropský kvíz, který ale dost připomínal písemku ze zeměpisu (mimochodem jsem vyhrál :P). Pak jsme tradičně hráli šipky a už ani nevím kdo vyhrál, ale určitě jsme to nebyli my, to bych si pamatoval...
Pak přišli ti starší - Ivo, Linda, Mira a Svaťa, který dotáhl (sám říkal ukradl) suchý led (oxid uhličitý, starší název kysličník uhličitý, mezinárodní značka CO2), s kterým jsme si hned začli hrát. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale suchý led studí. No a nakonec jsme probrali týmovou strategii na Kalafunu (Lindo, nezapomeň lékárničku a pro sebe vlečné lano, abysme tě mohli táhnout) a pomalu jsme se vraceli ke svým domovům.

pondělí 16. února 2009

Zimní eliška 4.

Tradiční zimní výprava tradičně bez sněhu, no proč ne - letos na motivy pevnosti Boyard. Na skautskou základnu Eliška jsme dorazili v počtu 22 dětí a 6 vedoucích, dohromady docela velká grupa, což jsme si uvědomovaly já a Zuzka hlavně ve chvílích, kdy jsme musely namísto Kuby pro všechny vařit.
Kuchař odřekl svou účast na poslední chvíli a nechal nám pouze seznam surovin, ovšem bez gramáže. Člověk bez praxe z fleku prostě nevymyslí, kolik má čeho koupit, a času v obchodě nazbyt nebylo, takže to dopadlo tak, že nám zbyly troje sýry, čtyři másla, půl kila marmelády, palice česneku (o které doteď nevíme, k čemu ji Kuba chtěl) a dva bochníky chleba. S klením poněkud neskautským jsme se Zuzkou napochodovaly do kuchyně; k sobotnímu obědu měl být vývar a bramborový guláš. Nakonec byly nudle se zeleninou a gulášová polévka. Opravdu jsem nevěděla, že se ty nudle tak navaří. Ten jeden sáček tam vypadal hrozně ztraceně, tak jsem přidala druhý a najednou všechna voda byla pryč a hrnec byl zabetonovaný těstovinami... A guláš se prostě nezahustil, i když jsme tam nalily pul litru jíšky. Ale hlad je hlad a všecko se snědlo do posledního sousta
Program se povedl narozdíl od jídla dokonale. Už bylo zmíněno, že motivačkou byla francouzská soutěž Pevnost Boyard. V několika hrách soutěžící týmy s veselými jmény (Beta Tým, Růžové kytičky, Kyselé žížalky a Borci na konci) získávaly indicie, z nichž měly složit klíčové slovo. A tak hráči lovili mince ze sklenice s obrovským pavoukem, lozili po laně, nechávali v labyrintu závodit pro ten účel koupené myši, jedli na čas chleba, tlačili pneumatiky do kopce, navlíkali jehlu levou rukou, signalizovali vzkazy na dálku a další.
Na všechno dohlížel důstojný otec Fura, záhadou je, proč byl tak podobný Ivoškovi  Důležité je zmínit, že na klíčové slovo ZEMĚ přišel jeden jediný tým, a to Kyselé žížalky – velká gratulace!
Počasí bylo super až na neděli, kdy celou noc a celý den pršelo - jakýmsi zázrakem skrz střechu i dětem do postelí. Ale co nás nezabije, to nás posílí; při závěrečných reflexích nejčastěji zněla věta: "všecko se mi líbilo!" :)