Jeden den s filmovým štábem

To co na mě jistá paní vybalila před skautskou klubovnou jsem teda zrovna nečekal. Prý její muž točí nízkorozpočtový film, bude to točit tady u klubovny a jestli by náhodou klubovnu nemohli použít jako hlavní štáb, páč na technických službách je prý málo místa a kdesi cosi. Tak jsem řekl: "Ale jo." A byl ze mě komparzista.

Ve středu jsem byl už po šesté v klubovně a chystal to tam na štáb. Přijeli po půl, zdravice a hned se tam rozvalili, jako kdyby jim to tam patřilo. Teda někteří. Někteří se nejdřív zeptali a pak se rozvalili taky. Během půl hodiny se z klubovny stala kostymérna, maskérna, čekárna a bufet. Pak ještě přijelo 7 komparzistů a asistent režie nás náležitě uvedl do situace: "Dobré ráno, kdo s námi točí poprvé? Aha, pár vás tu je, takže to řeknu rovnou. Filmování je z 90% čekání. Čeká se na počasí, slunce, mraky, déšť, čeká se na maskéra, na komparz, na hlavní hvězdy, na kostýmy, čeká se na kuřpauzu, čeká se na kuřáky, furt se na něco čeká. Dneska to tak vidím, že budem čekat na mraky." A čekalo se. Obloha od rána krásně vymetená, sem tam nad obzorem obláčky, které se několik minut po každém režisérově zajásání rozplynuly. Tak se čekalo a kecalo. A zjistil jsem, že ti lidé tomu fakt rozumí. Byli sesbíraní ze všech koutů republiky a měli za sebou takové "šlágry" jako Kroniky Narnie, Johanka z Arku, xXx, Oliver Twist a další. Někteří mají rozpracované dokumenty pro ČT, jiní tímhle nízkorozpočťákem jen vyplňují čas, než přijde zase další velká šance...

Čekali jsme asi do dvanácti, pak poprvé zalezlo slunce za takový malý mráček a šlo se na to. Dostal jsem balóňák jak pro Colomba a do ruky sportovní tašku asi se 4 kily různého oblečení, prý aby to vypadalo reálně, až s ní půjdu. Dělali jsme lidi spěchající na autobus a hlavní hrdina nás předbíhal, aby tam byl první. Udělali jsme to asi 4x na zkoušku, rejža řekl: "OK, jedem na ostro" a... Oskar vylezl zpoza mraku. Tak nic, všichni bokem, budem aspoň kropit silnici. Po půl hodině kropení slunko zase zalezlo a točili jsme dál. No, celkem jsme to i s přestávkama jeli nejmíň 15x. I relativně lehká taška se po 2 hodinách docela pronese, takže když jsme končili, měl jsem ruce jak orangutan. Nachodil jsem na 100 metrech asi 4 kilometry, zato hlavní protagonista přibližně stejnou vzdálenost naběhal a vypadal na umření. A to všechno kvůli akci, která ve filmu bude asi na 20 vteřin. Náladu trochu spravilo malé občerstvení, které zatím v klubovně nachystala kostymérka a cattering v jedné osobě.

Asi za hodinu už jsem byl v klubovně sám. Štáb i komparzisté se slušně rozloučili, všechno po sobě uklidili a dokonce i zametli :-) Ale ještě před odjezdem jsem si nechal slíbit, že se v titulcích nového filmu (jehož název je mi zatím neznámý, ale nejasný byl i pro štáb) objeví poděkování Středisku Josefa Šivela v Otrokovicích.