Konec sršňů

Dneska jsem v klubovně objevil sršní hnízdo. Došlo k tomu tak, že do mě jeden z těch sršňů málem vrazil a rozplácl se o dveře klubovny. Chvíli jsem přemýšlel jestli ho nemám zašlápnout, ale místo toho jsem ho sledoval, jak odlétá nahoru do štítu klubovny, kde se k němu přidalo několik dalších. Takže hnízdo bylo přímo nad vchodem na půdě. To byl trošku šok, na vosy jsme v klubovně už zvyklí, ale na sršně ne.

Zavolal jsem hasiče a chvilku se s nimi dohadoval, kam že to vlastně mají dojet. Přijeli asi za 10 minut i s houkáním a hned se dali do práce. V těch modrých hasičských mundůrech se navlékli do bílé včelařské kombinézy, na hlavy kukly a šli si obhlédnout místo zásahu.

Pak shodili to hnízdo do pytle a snesli ho dolů. Mělo dobrých 40 cm v průměru. Sršni zavření v pytli z toho moc nadšení nebyli a snažili se prokousat ven, takže je hasiči postříkali nějakou chemií.

Jenže to je jen otupilo a zalezli do hnízda. Takže bylo třeba rozšlapat to hnízdo a postříkat to znovu. Tentokrát už insekticid zabral.

Zasahující hasiči byli pěkně zpocení, páč byli na sluníčku a měli na sobě několik vstev těžkého oblečení. Nakonec prohlásili, že ten zásah byl v pohodě, protože sršni byli z toho horka na půdě klidní a nesnažili se útočit. Ale prý tam zbylo ještě kolem 20 jedinců, kteří tam ještě dneska budou to hnízdo hledat, než odletí jinam. Takže bacha!

Preview: SVATOPLUKOVY PRUTY

Tento příspěvek napsal Klíště, kterému tímto děkuji. All rights reserved. Původní text jsem se pouze snažil očistit od pravopisných chyb, kterých věru nebylo málo :)

Jak jistě víte, náš kmínek se účastnil roverského kurzu Svatoplukovy pruty. Kurz probíhal ve dnech 19.-28.8. 2011 na skautské základně Mentaurov vzdálené asi 5 km severně od Litoměřic. Účastnili jsme se ve složení Klíště, Kájínek a Milča Kanec… a ještě nás měla doplňovat Anet, ale ta to na poslední chvíli odřekla, ale myslím, že kdyby jela na pruty s náma, udělala by určitě líp.

Tak dost keců, pojďme k tomu, jak to probíhalo... Všechno začlo tím, že Méďa zase jednou navrhnul, že bysme se mohli trochu rozhýbat a něco začít dělat a předhodil před nás návrh jet na Pruty. Aktivní jádro kmene to přijalo kladně (až na mě, byl jsem na pochybách) (a taky se mu nechtělo; pozn. korektora) a hned se všichni jali přihlašovat a začali se těšit.

Pak když nadešel den před D a když přijeli instruktoři Pudil a Hruška, aby si zkontrolovali, koho vlastně berou na kurz, a pohovořili s námi ohledně kmene a tak, začalo to ve mně vřít a říkal jsem si, že bych mohl přijít o Mega akci (což se ukázalo jako pravdivé), tak jsem se nesměle zeptal, zdali by bylo možno se ještě přihlásit. Bylo mi sděleno, že prej není problém. Tak jsem se přidal k těšícímu se týmu. No a nezbývalo nic jiného než čekat…

Asi od půlky srpna jsme si začali uvědomovat, že termín odjezdu se blíží, tak jsme začali řešit technické náležitosti ohledně cesty a toho, kde sehnat černou obálku. A když konečně nadešel předvečer odjezdu, začaly vyvstávat nečekané okolnosti toho, že půlku věcí, co jsme měli mít, nemáme. Ovšem uspokojil nás můj velmi laxní přístup: „Necháme budoucího Pavla a Vencu, ať to vyřeší“…

Nadešlo ráno odjezdu, nakonec jsme rozhodli, že pojedeme autem. S radostí jsem se zhostil tohoto úkolu (říká svému autu koblížek, to mluví za vše; pozn. korektora). Vyrazili jsme s menším asi půlhodinovým zpožděním způsobeným nakládáním věcí a Kájínkovým srdceryvným loučením s maminkou (dlouze jsem se loučil pouze s Víťou a Fandou; pozn. dotčeného korektora). Vybaveni energiťákem a dálničkou ještě teplou z tiskárny jsme vyrazili na dálnici směr Brno. Většinu cesty do Brna jsme nasadili dosti hektické tempo (je to rebel!; pozn. korektora), protože jsem si potřeboval dokázat ze 130tka je pro slabochy, což se ovšem projevilo na spotřebě. Takže od Brna dál už byla cesta klidnější a nebýt dosti nepříjemné průtrže mračen na Vysočině, kde jsem místy vůbec neviděl (jsem rád, že to říkáš až teď; pozn. mírně vyděšeného korektora), co se přede mnou děje, by cesta vůbec nestála za řeč.

Do Litoměřic na náměstí jsme nakonec přijeli s krásným asi hodinovým předstihem. Ale než jsem našel vhodné místo k parkování, vyžádalo si to notnou dávku sprostých slov (dlaždič je proti němu břídil; pozn. korektora). Když se to nakonec podařilo a parkovací lístek byl koupen, bylo zjištění, že město je „jak na sviňu“ vybaveno nejedním náměstím, ještě o to víc šokující. S další dávkou sprostých slov jsme se vydali hledat příslušné náměstí pěšky s myšlenkou, že ten parkovací čas Litoměřicím jen tak nedarujeme. Úspěšně jsme našli Dómského náměstí i s vhodnou přístupovou cestou a po cestě zpátky jsme se zastavili v místních informacích pro mapu okolí, kde jsme potkali dalšího ztraceného účastníka. Místní domorodci se asi na Milču dívali s podivem, když začal lihovkou vymalovávat obálku a přitom kreslit po konferenčním stolku, což, jak nám potom s klidem oznámil, nešlo smazat, tak jsme radši utekli.

Po příchodu na náměstí jsme zjistili, že už i další účastníci očekávají příchod Svatoplukových poslů. Pár minutek uplynulo a nakonec se stalo. Účastníci byli odvedeni na místo hostiny, ale Otrokovice zase zabodovaly, protože si nechaly věci v autě. A když jsme se vrátili na náměstí, už tam bylo vymeteno. Takže jsme vyslali rychlou spojku Milču na kole, aby zjistil, kam máme jít. Nakonec se nám podařilo dostat se na hostinu.

Tady bych svoje vyprávění ukončil. Jak naše dobrodružství pokračovalo dál, co jsme se na prutech naučili, snad i fotky a co bude dál s kmenem, se dozvíte na schůzce. Takže neváhejte a přijďte bude to MEGA NÁŘEZ !!! (mega hej tř tř chudrž, pozn. korektora)

Fotky nafotil Milča.

Puťáček 2011 - Žďárské vrchy

Od 1. do 9. července se část žabek a roverů vydala na putovní tábor do Žďárských vrchů. Později se k nám připojili také skauti v čele s Ivem a Mirou. Původní tvrdé jádro mělo ale pouze 6 členů. Stan Jurek nový: Anet + Zuzka, stan Jurek starý a prosakující: Milča + Kájínek, stan Coleman s prasklou tyčkou: Adéla + John.

Kdybych měl popisovat všechno, co jsme zažili, tak by to byl menší román, takže z každého dne vypíchnu jenom pár bodů:

Den první

Sraz na nádru jako obvykle.

Každý dostal slušný příděl high-endového a vymazleného jídla: 5 paštik z Babic, 1 miništangle vysočinky, 2 nová smetanová taveniska, 3 konzervy (fazole s párkem, čočka s párkem, lečo), půlku chlebiska a 2 lehce otlučená jablka (Zuzka s Anet měly místo těžkých konzerv ultralehké těstoviny).

Asi mám malý batoh - musel jsem vyházet pár nepotřebných věcí (3 trika, 1 trenky, 1 mikina, 1 kroj) a hned se mi tam všechno vlezlo... No, až na půlku chleba, kterou mi vzal Milča, a vysočinu, kterou mi vzala Anet.

Když John hledal lístek, Zuzka ho popohnala: "Tak pohni, taťko!" John hned zareagoval: "Neboj, mamko." To nás dost pobavilo, jenom průvodčí se díval nějak zmateně.

V Brně jsme měli čas tak jsme si koupili něco na zub: točenou zmrzlinu, která nechutnala jako točená, nebo turecký gyros od nějakého Mustafy a spol.

Dojeli jsme až do Světlé nad Sázavou.

Odtud jsme šli tak 4 kiláčky a u Vilémovce našli supr louku na stany. Když jsme postavili stany, už tak supr nebyla. Lítaly tam jakési bzučící potvory. Humus! Ani repelent Predator XXX nepomáhal.

Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít a narazit na hospodu. Haškův ležák (38 Kč).

Vyčůrat a spat.

Den druhý

Ráno jsme vyrazili do Lipnice na prohlídku hradu. Byla to vlastně zřícenina, ale vstupné osm pětek bylo, jako bychom šli na Karlštejn.

Lákadla hradu: zeď, díra, tmavá díra, díra ve zdi (okno), pokladna se suvenýry, záchody.

Začalo pršet.

Koupili jsme Méďovi dřevěnou pohlednici a čekání na Adélu, která si ještě prohlížela zdi a díry, jsme si zkrátili vlastními ilustracemi pohlednice. Hlavně Johnův Superman stál za to.

Přestalo pršet.

Pak jsme se vydali najít oči a uši vytesané do skály, ale místo toho jsme našli zatopený lom.

Po cestě jsme jedli třešně, rybíz, lesní jahody a borůvky.

John zpíval svoje hitovky.

Dřevěná pohlednice se zlomila.

Na Orlíku nás nechali přespat přátelé hradu. Ještě před spaním jsme se vydali do motorestu něco pojíst (+ Bernard 12°/Kofita nebo co).

Den třetí

Ráno hnusný déšť. HUMUS. Ve stanu mokro až na půdu. Rychle jsme se schovali pod střechu a posnídali.

Pak jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme a pojedeme vlakem z Humpolce do Žďáru, odkud půjdeme k Velkému Dářku. A taky jsme tak udělali. Pršelo jen se lilo, ale šli jsme. Nasadili jsme docela rychlé tempíčko, abychom to měli už za sebou.

V kempu u Dářka na nás čekala nádherně podmáčená louka a hlavně sprcha! Kluci - dámská sprcha - odtékala. Holky - pánská sprcha - neodtékala. (zlomyslný smích) Pak jsme to zakempili do místního restauračního zařízení a nadlábli se (+ Rebel 12°/ Kolikola).

Den čtvrtý

Prší. Humus. Naštěstí jsme se probudili až k poledni.

Čekali jsme, až se k nám připojí skauti. Čekali jsme kde jinde než v restauračním zařízení.

Zuzka s Anet vystřihovaly čajové pytlíky. Milan a John hráli medžiky. Adéla si četla. Já jsem se nudil.

Nuda přerušena naučnou stezkou kolem Dářka. Už nepršelo a bylo to oukej. Potkali jsme sbalenou slámu a trochu se na ní vyřádili.

Když jsme přišli do kempu, skauti ve složení Aleš, Cycynek, Martin, Mates, Peťa V. a Peťa Z.už byli na místě. Sdělili jsme si naše dosavadní dojmy v hospodě a šli jsme spát.

Den pátý

Další den se naše cesty opět rozdělily, my jsme šli do Žďáru vybrat peníze a sníst meloun a skauti šli kolem Dářka.

Z hnusného počasí se ale najednou udělalo děsný sparno hele! Takže když jsme se ve Žďáru nadlábli a vydlábli meloun a vyrobili helmu Jardy Jágra, rychle jsme spěchali k Dářku, protože tohle bylo úplně koupací počasí, a navíc, Ivo měl v plánu půjčit šlapadla.

Dářko bylo studené jak Němka. Trio Milča, Mira a já jsme se tam nakonec odvážili, ale hned jsme vylezli. Prostě máčky. To Adéla tam hupsla jako by nic a plavala aspoň půl hoďky. Na šlapadlech to byla sranda, nikdo se neutopil ani nepotopil... I když, šlapadlo s posádkou ve složení: Aleš, Mates, ale hlavně Ivo a John mělo co dělat, aby neskončilo na dně mořském (rybničním).

Večer jsme šli do staré známe hospůdky, kde byl nějaký country band, co to tam úplně rozjížděl.

Den šestý

Konečně jsme opustili Dářko a vydali se směrem na Devět skal. Pažák.

Začalo hledání kešek pod odborným dozorem Miry (nenašli jsme jenom jednu, což je bez GPSky docela úspěch).

Naobědvali jsme se na Žákově hoře, kde si skauti zahráli první hru na pamatováka (nevím proč, ale Líza Simpsonová byla za dva body...).

Vylezli jsme na Devět skal a pak jsme si u čerstvě natřeného rozcestníku zahráli druhou hru: hod šiškou na turistickou značku.

Cesta vedla kolem různých skal a Milča z toho byl úplně nešťastný. Na žádnou si totiž nemohl vylézt. Myslím, že měl horolezecký absťák.

Došli jsme do kempu. 1 Poličské pivo, prosím. Holky se pohoupaly. Nadlábli jsme se. Zahráli jsme si stolní fotbálek, ale bohužel jsem se nepotkal s formou. Ivovi byla dovezena kytara.

Šli jsme spát (velké zklamání :D).

Den sedmý

Přes tři autobusy jsme se ocitli u přehrady Vír. Nějak jsme vylezli na hráz a tipovali jsme kolik má metrů. Metrů měla dost a nejblíž byla Adéla.

A pak do kopce na Zubštejn. Solidní krpál, navíc bylo zase děsný sparno.

Zubštejn jsme celý prolezli a našli obří kešku.

Souboje na kládě. Soupeři Johna se všichni váleli v kaluži krve na zemi, ale ve finále John narazil na Iva. Zem se třásla, stromy se lámaly. A Ivo nakonec zvítězil, ale John měl víc bodů, takže celkově vyhrál on.

Dobývání strážní věže - šišková válka. Obránci věž uhájili.

Stezka odvahy. John kvílel ukázkově, Cycynek se bál a Mates šel úplně jinama.

Den osmý

Ze Zubštejna jsme šli na Pernštejn. Cesta byla místy dost jako v pralese. Bohužel mačetu jsem měl až na dně batohu, tak jsem ji nevytahoval.

Poobědvali jsme před sámoškou, kde jsme skoro vykoupili nanuky.

Na Pernštejně jsme si odpočinuli a šli do Nedvědic na véču.

Našli jsme supr louku, kde jsme přespali pod širákem. Stan si pro jistotu postavil Ivo s Mirou a Zuzka s Anet.

Den devátý

V pět ráno začalo pršet. Přikryl jsem se bundou a přemýšlel, jestli jsou spacáky vodotěsné. John pořád říkal, že je to jenom přeháňka. Pršet nepřestávalo. Když jsme se probudili, bylo naštěstí zase děsný sparno.

Vyhlásili jsme pořadí v minitáborové hře. Vyhrál Mates a dostal nanukový dort.

Na nádraží poslední společné foto a pak domů. Ve vlaku to Ivo rozjel s kytarou, takže cesta rychle ubíhala.

Přijeli jsme do Otrokovic, dali jsme třikrát zdar puťáku a rozešli se domů.

Nepamatuju si, kolik kilometrů jsme ušli, ale to není důležité. Prostě jsme si to užili. (ale ty kilometry by někdo mohl napsat do komentářů)

Vyhlašuji soutěž!!! Do komentářů napište jednou větou, jaký byl puťák podle vás! Nejlepší komentátor bude odměněn čokoládou nevyrobenou v Polsku!

Světlušky a skautky na Moravské Sahaře

Poslední víkend v červnu jsme se světluškami a skautkami zakončily výpravou, která se plánovala hodně hodně dopředu. Účast nebyla stoprocentní, ale i tak nás nebylo málo. Všechno začalo pátkem 24. 6. ráno. Holky dostaly omluvenky do školy, aby nebyly žádné problémy. Už jen cesta do vlaku nebyla přímo vzorová. Půlka si stěžovala, že mají těžký batoh, některé se zasekly ve dveřích, některé dokonce nemohly vyjít tři schůdky vedoucí do vlaku. No… Tak nám to nějak začalo :)

První v pořadí byla návštěva Zoologické zahrady v Hodoníně. Batohy jsme si nechaly u paní v pokladně. Holky dostaly papírek s úkoly, které měly během rozchodu vyplnit. Na konci se losovalo o mini cenu. Anetka s Natkou trávily nejvíce času krmením koz. Na oběd jsme si daly hranolky v místním bufítku. Vypravily jsme se zpátky do města, kde se nakoupilo jídlo na další dva dny. Nastupujeme do vlaku a vyrážíme směr Bzenec Přívoz. Od zastávky do kempu, ve kterém nás ubytovali v chatkách, to bylo kolem 3-4km. A doba cesty, kterou jsme ušly, trvala asi přes dvě hodiny. Jídlo jsme táhly se Zuzkou v taškách, které po ňáké době ztratily uši. Takže tašky pod pažu a jdeme. Konečně dorážíme do kempu. Holky se jako první ptají na bazén. Pán nám řekl, že bazén není zrovna nejčistší. Ale to už byly holky dávno v bazénu. Po oschnutí jsme se vypravily k Žilkovému dubu. To je dub uprostřed borovicového lesa, ke kterému se váže jedna strašidelná příhoda. Na véču jsme si na ohýnku udělaly maso s bramborami zabalené v alobalu. Foxka nám to všechno pěkně okořenila, takže to byla mňamka. Po náročném dnu zaleháme do spacáků.

Ráno na nás čekala rozcvička připravená skautkami. Naplnily jsme břicha makovcem a dětským kapučínkem, které po pravdě nechutnalo zrovna podle našich představ. Ale i tak se to dalo vypít. V kempu se začala připravovat svatba, a tak abychom nepřekážely, vyrážíme k meandrům Moravy. Délka trasy opět nebyla dlouhá, ale i tak nám to zabralo půl dne. Došly jsme k lomu, kde se těží písek. To, že lom byl oplocený a všude byly značky Vstup zakázán, holkám vůbec nevadilo. Jezdily po zadku dolů i nahoru, křížem krážem. Z písku postavily hrad a už nás čekal asi jen jeden km na místo, kde budeme spát.

Po odložení batohů, postavení stanů a po uvaření oběda, jsme se daly do plavek a z příkrého srázu do Moravy. Tahle akce (koupání v Moravě) byla původně tajná. Ale po telefonátu Anetčiného taťky není utajeného lautr nic. Znělo to asi takhle: Ahoj tati! Unáší nás proud, skáčeme bungee jumping a děláme suky. Překlad: Koupeme se v Moravě, válíme se v písku a vážeme uzly. Skautky připravily pro světlušky menší hru. Před večeří si holky vytáhly barvy na tělo, což znamenalo, že nikdo nezůstal čistý. Obličej, nohy, ruce, břicho i záda. Všechno bylo pomalované všelijakými obrázky. Po večeři, až se setmělo, se odehrála stezka odvahy. Přes den velké hrdinky, ale v noci se to neodváží jít ani 200m samo… Jo, to jsou naše holky :) Před uložením ke spánku se zhodnotil celý rok. Světlušky dostaly pamětní listy, malou drobnost a všechny dostaly kokina.

Ráno nás čekalo balení a cesta domů. Abychom si usnadnily cestu a hlavně ukrátily, šly jsme skrz lom. Slunce pražilo, v zápětí sprchlo pár kapek, a zas svítilo. Na nádraží přicházíme o něco dřív, tak jsme se rozhodly, že půjdeme na oběd. Poblíž ale nevidíme žádnou restauraci, tak máme v plánu se někoho zeptat. Jenže v Bzenci v neděli ani noha, tak nám nezbylo nic jiného než zazvonit na panelák. Otevřela nám milá paní, která nejspíš vařila něco s mrkví, protože tím voněl celý dům. Doporučila nám jeden motorest kousek od nádraží. Batohy na záda a vyrážíme. Uvítala nás paní s koťátkem, jehož příhodu raději zmiňovat nebudu. Zuzka vytahovala Foxce z nohy žihadlo od vosy, které se nakonec ukázalo, že nebylo žihadlo. Daly jsme si kofolu, polévku a hranolky. Zakončily jsme to zmrzkou a teď už spěcháme na vlak. Po únavném, ale myslím, že vydařeném víkendu se vracíme domů o 2hoďky dřív. Tímto holky zakončily školní skautský rok 2010/2011. Příště snad účast stoprocentní ;)

Přes prázdniny neleníme

I přes prázdniny se pořád něco děje. Zatímco ostatní (Roveři, Skauti, Žabky) chodí po Vysočině, tak Medvěd doma datluje do počítače a snaží se ladit střediskové weby tak, aby byly od září opět v pořádku.Střediskové weby:

• www.skautotrokovice.org
• skautotrokovice.blogspot.com - všímáte si, že je celý v novém?
  
• zlateoci.wz.cz
• facebook.com/SkautOtrokovice
  

Krom toho se rodí nápady na zářiový nábor, ve kterém půjde o 2000 pokladů.
Připravujeme se taky na Zlaté Oči, které vás čekají v listpadu, třeba tak že teď mají vlastní galegii na Rajčeti:


zlateoci.rajce.net

Ivančena 2011

Letos jsme se chytře vydali na Ivančenu o týden dřív, abychom se u ní nemuseli moc mačkat s ostatními skauty. No a taky byly jarní prázdniny a přímo sqělé počasí, tak proč toho naplno nevyužít? Sraz byl jako obvykle na nádraží, kde jsme zjistili, že účast je docela mizerná. Hlavně roveři to flákali (nejvíc Klíště :D) - tři kousky z deseti není moc dobrá vizitka. No, aspoň jsme nemuseli brát tolik stanů... Nejdřív jsme jeli écéčkem do Ostravy. Celkem muka. Vlak narvaný(Ivo po cestě na nádraží: "No aspoň že si ve vlaku sednem, ve čtvrtek nikdo nejezdí.") , stojíme v uličce, okna nejsou otevírací a klima je jenom v kupéčkách. Nářez. K tomu chce ještě uličkou projet Polka s občerstvovacím vozíčkem. Měla skvělé organizační schopnosti a všechny si nás v uličce srovnala na jednu stranu a ještě do toho stihla pekelně rychle mluvit polsky.
Pak přesedáme a jedeme do Frýdku-Místku. Tam se naším domovem na jeden den stane skautský dům. Je nám přidělena tělocvična s horolezeckou stěnou - to ocení hlavně vlčata a skauti. Shodí batohy a už šplhají, visí, skáčou a řvou. Pak jdeme s Méďou a Anet na obří nákup do teska - chleby, paštiky, klobásečky, záviny, jablka, tatranky, rostlinné tuky (prostě másla) atd. Je toho plná krosna. Večer se pak hraje Městečko Palermo a vyhrávají samozřejmě mafiáni :) Ještě udělat sýrovou pomazánku ze sýra a rostlinného tuku a pak jdeme na večerní procházku po Frýdku (a taky Místku). A pak jdeme spát. Na každého naštěstí vyjde pohodlná matrace, takže je vše oukej.

Druhý den ráno jdeme navštívit místní zámek. Je v něm muzeum Beskyd. A hodně skleněných vitrín. A hodně vlčat a skautů.
Sklo + vlčata + skauti = mírně nervózní paní průvodkyně.
Naštěstí je sklo bytelné, takže se nic nerozbilo (až na nějakou truhlu, ale tu paní průvodkyně na místě opravila). V poslední místností je obrovský losos s velkýma parohama (dobře, možná to byl los...). Před zámkem společné foto a půlhodinový rozchod pro ty mladší. Johnovi se rozzáří oči. Mluvil o tom celý den a teď je to tu - nádherná stinná zahrádka + solidní nabídka piv.
My starší, plnoletí uděláme jedno zdvořilostní kolečko po náměstí a už sedíme ve stínku a pijeme jedno osvěžující pivečko (nebo 60% pomerančový džus). Na náměstí se pak do středu naší pozornosti dostává kašna, takže máme za chvíli všichni mokrá záda.

Na oběd má být slepičí vývar bez glutamátu s mraženou zeleninou a nudlemi. Jako zákusek se bude podávat vysočina. Vodě nějak nebylo do varu, ale nakonec vše dobře dopadlo. John si krájí vysočinu přímo do polívky místo játrových knedlíčků - maso jako maso. Po obědě opouštíme Frýdka s Místkem a jedeme vlakem do Ostravice. A odtud už pěšky na tábořiště. Batohy jsme měli těžké. Někdo nesl stany, někdo nesl chleby, někdo nesl záviny a já jsem nesl třináctikilový kámen (zvážení provedl John, který zvedá železa, takže ví), který jsme den dva předtím před klubovnou vyzdobili. Milan si dal s batohem cvičně několik kliků, Anet se pokoušela o to samé a cvičně spadla nosem na asfalt. Pak jsme šli. Po chvilce začala bolet ramena. Úlevu ramenům přinášel pouze kačeří styl chůze - zadek dozadu, hruď dopředu - který je ovšem docela nepraktický a vzbuzuje posměch okolí. Bylo to naštěstí jenom pár kilometrů a už jsme byli na

našem tábořišti. Kolem byly koně a všechno, co k nim patří :D. Vybaveni tábořiště velmi solidní - dvě kadiboudy, stůl, lavice, ohniště a potok s pitnou vodou. Skauti šli na dřevo. Po návratu se jejich stav značně lišil od stavu při odchodu. Radek měl bahno po kolena a říkal: "Bylo tam bahno." Postavili jsme stany a k večeři jsme si opekli špekáčky a chleba (Radek sušil a opékal boty). Pak jsme si s Milanem a Johnem udělali soukromou popotéku a rockotéku před stanem (John: "Milane, dělej aspoň bubny!") A šli jsme spát, další den nás přece čeká

výstup na Lysou! Po ranní hyeně a sbalení stanů jsme se vydali na cestu. Vedla překvapivě pořád do kopce a byla docela únavná. Dělali jsme časté přestávky kvůli těm mladším, ke konci už jsem musel Viktora sbírat z cesty, kde bránil turistickému provozu. Nakonec jsme to ale zvládli. Na Lysé bylo lidí jak psů a psů jak psů. Sedli jsme si a každý si koupil za střediskové peníze polévku. Poseděli jsme, popili jsme a po vrcholové fotce jsme zamířili dolů k Ivančeně.

U Ivančeny jsem konečně mohl vybalit šutráček. Našli jsme mu pěkné místečko tak, aby na něj bylo vidět ( je to v podstatě umělecké dílo ze známé malířské školy AKT: Anet-Kájínek-Terezie). Méďa nafotil nějaké propagační fotky, kde jsme v krojích a v pohybu (bohužel proti slunci), a spěchali jsme k hotelu Bezruč na autobus. Batoh jsem měl až trapně lehký, takže jsem si vzal od Iva stan.

Autobus jsme stihli tak tak a pohodlně jsme se usadili. Začal se tam s námi bavit jeden pán. Nejdřív se projevil jako velký lichotník, když Johnovi tipoval 22 let. Když se pak dozvěděl, že Anet neumí upéct velikonočního beránka, řekl jí, že nic neumí. A jeho "Vy se o ňu bijete?" všechny rozsekalo :D. Pak nám popřál šťastnou cestu a za chvilku už jsme jeli vlakem domů. Byli jsme celkem unavení, ale pak se to stalo. Radek se zabijácky podíval na Sebu a ten se začal nekontrolovatelně smát. To způsobilo, že se musel smát celý vagón. Cesta nám tak rychle uběhla a za chvíli jsme byli v Otrokovicích.

Za rok zase!