úterý 25. listopadu 2008

Vzpomínka na Dynčák

aneb jak jsme tábořili...

Stavění tábora
Když jsme se v neděli 27.června 2004 sešli, aby jsme si nachystali věci, které budeme brát v pondělí s sebou, věděli jsme, že budeme jenom dva. S tím, že to zvládneme jsme se domluvili na odjezd kolem třetí odpoledne. V pondělí 28. června jsme tedy naložili nářadí, barel na sprchu, několik desek, plachty a vyrazili jsme směrem Velké Karlovice - Léskové pomáhat se stavbou tábora na Dynčáku. Jeli jsme s tím, že naším úkolem je postavit sprchu, ještě jednu kadibudku (jedna už tam stála) a vybudovat na potoce umývárku. Spoléhali jsme na to že kluci ze vsetínského třetího chlapeckého oddílů přijedou taky v pondělí nebo až v úterý a budou se zabývat stavbou podsad, jídelny a tee-pee jak jsme se domluvili. Protože jsme neměli klíče od srubu a tím pádem ani od skladu, nemohli jsme spoustu práce udělat. S sebou jsme měli totiž jen kladiva, pily, sekery, hřebíky a další drobné nářadí. Pro jistotu jsme vzali i kosu, i když jsme počítali s tím, že louka už bude posečená. Když jsme přijeli, prvním překvapením byla neposečená tráva. Trochu jsme si vysekli místo a cestu k budoucí sprše. V pondělí jsme zvládli do tmy ještě pospravovat stoly a lavečky do jídelny a taktak jsme se skryli před deštěm.
V úterý ráno jsme zajeli do obchodu, který je od tábořiště asi 4km objednat jídlo na první dny tábora. Nasnídali jsme se a začaly se stavbou. Mimo jiné nám taky byla slíbena celá traktorová vlečka materiálu - dřeva z pily na topení a stavbu. Po kopě nového dřeva nebyla ani památka, a tak jsme byli nuceni zasáhnout do zbytků z loňska. Naštěstí jsme našli několik statných kůlů a tak jsme se dali do práce. Naším úkolem bylo postavit sprchu. Dostatečně pevnou věž na barel a lehkou konstrukci na plachtu. Při vybírání materiálu jsme narazili na podsady v dosti dezolátním stavu, a tak jsme byli rádi, že budeme mít, jak nám bylo řečeno, podsady nové. Práce se nám dařila a kolem druhé odpoledne jsme byli se sprcho hotovi. Ještě pár detailů a mohli jsme poobědvat. Western fazole z Babic nám přišly k chuti i když jen po studenu, protože oheň se nám nechtělo rozdělávat. Po obědě jsme sbalili suchý stan s tím, že další noc už budeme spát ve srubu. Odpoledne jsme vyčkávali na příjezd trojkařů, jelikož nám byl oznámen jejich příjezd kolem třetí odpoledne. Když ani kolem páté nepřijížděli domnívali jsme se, že je odradil silný déšť, který se blížil směrem od Vsetína. Mezitím jsem stačili stan pro jistotu zase postavit. Počkali jsme až déšť ustane a počali jsme se zabývat umývárkou. Vydali jsme se hledat splav, který měl být údajně alespoň půlmetrový. Nebyl, měl sotva 20cm. I tak jsme začali koumat jak vymyslíme onu umývárku. Přes mnohou improvizaci a přemýšlení jak zabít kůly do kamenitého podkladu potoka jsme přece jenom dospěli k nám dostačující umývárce. Jak jsme později zjistili, trojkaři se myli v potoce dalších 30m po proudu, kde jsme našli zbytky starých mostků, které prý vždycky vezme jarní voda.
Začalo se stmívat a tak jsme se dali do večeře. Slunko zacházelo sice až kolem půl desáté, ale okolní stromy mu nedaly možnost proniknut do údolí. Stále jsme čekali na příjezd kluků ze Vsetína. Večeři nám opět narušil mírný deštík a tak jsme zalezli do auta, kterým jsme přijeli. Když už bylo devět večer rozhodli jsme se, že nemá cenu na ně už čekat. Sbalili jsme mokrý stan, zapřáhli vozík s věcmi co jsme si přivezli (kromě barelu) a o půl desátá jsem vyrazili domů. Jak jsme později zjistili, kluci dorazili v deset večer, takže jsme se museli cestou minout. Nad kadibudkou jsme ani nepřemýšleli, protože jsme neměli nářadí na výkop jámy, takže to zůstalo až na samotný tábor.
Takže takhle jsem dopadli se stavěním tábora…

Jak jsme tábořili

den 1.
Sraz jsme měli ve čtvrtek 1. července ráno o půl deváté u klubovny. Plánovaný odjezd byl v devět. Jakmile přijel autobus nacpali jsme ho k prasknutí všemi těmi věcmi, které jsou potřebné ( i nepotřebné) na tábor a ještě se tam vlezla rozebraná kadibudka. Samozřejmě děti a my. Někteří jeli po vlastní ose, protože museli během tábora odjet a zase přijet. Vyrazili jsme přesně v devět. Cesta ubíhala vcelku rychle a když jsme začali hrát Bingo, tak ještě rychleji. Hru nám komplikoval "pouze" rozbitý mikrofon. Plni očekávání jsme se blížili k tábořišti a s napětím jsme se dívali vpřed. Jako když utne nám všem však spadl úsměv, když jsme zjistili, že z toho co má být postavené nestojí téměř nic! Se vsetínským třetím oddílem, jemuž oné tábořiště a srub patří, jsme se domlouvali, že stavbu tee-pee, vojenského stanu jako jídelny a dvanácti až patnácti nových podsad zajistí oni. Jaké však bylo překvapení když jsme se od čtyř mladíků dověděli, že víc než těch pět nových podsad nebude, a že zbylých sedm se musí dát dohromady z hromady, která spíše připomínala kopu dřeva na topení a ne podsady. Co se dalo dělat, vyložili jsme věci z autobusu, vyřídili pár formalit a začali jednat. Méďa, Honza, Zuzka a Magda sebrali všechny děti a vyrazili na malý výšlap do okolních lesů. Ostatní osazenstvo se spolu se vsetínskými hochy dalo do práce. My jsme s dětmi obešli tábor a dorazily jsme na Honzovu chatu. Vzali jsme pár potřebných věcí a vyrazili jsme zpět do tábora. Hangár, nebo jídelna, jak jsme říkaly velkému vojenskému stanu už stál, podsady byly taky všechny, ale neměly postele tak jsme se i my dali do práce. Děti mezitím formou řetězu donesly vodu do sudu od sprchy .Hoši ze Vsetína s námi ještě postavili týpýčko, a pak odjeli, takže zbytek byl na nás. Postele do podsad jsme udělali z čeho se dalo, a ještě jsme museli zbouchat kostry na plachty.To bylo jednoduché do té doby, než jsme zjistili, že více než polovina plachet má jiné rozměry, a co jsme zjistili až večer po dešti, že téměř všechny tečou. Nicméně do večeře a díky bohu do deště jsme tábor měli postavený. Ostatní práce jsme nechali na další den. Děti byly nastěhované v podsadách a my Roveři jsme si chtěli ustlat v tee-pee, jenže déšť mu našel taky dírky, a tak jsme se ubytovali v podkroví srubu. Chtěli jsme sice jen na čas, ale jak se ukázalo, zůstali jsme tam celý tábor. Pršelo celý večer a tak jsme nástup museli udělat v jídelně. Zatímco děti měly jako večerní program "seznámení s podsadou" my jsme pobíhali v dešti a zakrývali protékající stany igelitovými plachtami.

pokračování příště...pokud bude zájem;)

pondělí 29. září 2008

ZVaS aneb vzestup a pád Otrokovických vlčat

O tom, jak naše vlčata z druhého místa na okresním kole Závodu Vlčat a Světlušek v Pozlovicích postoupili do kraje se dočte v jiném článku.
Krajské kolo, na které postoupili další dvě vlčácké a tři světluškovské hlídky se konalo 7.6. v Přílepech u Holešova. Na závody jsme byli vypravení opět autobusem, který zařídila ORJ Zlín. Neznalý úrovně a atmosféry závodů, jsem očekával (vzhledem k tomu že to bylo krajské kolo) vyšší úroveň závodů. Hlavně ceny, organizace, slavnostní nástupy, atd. Pravda však byla jinde. Všude zmatek a shon, nástup tak nějak všelijak a(teď předběhnu) v tašce s cenama byly mimo jiné i propagační materiály Holešova z 60. let- ostuda. A jedna půllitrová termoska- doteď nevím jak se o ni kluci podělí. I tentokrát jsme byli s Gonzálesem naverbování do pozice rozhodčích na stanoviště. Z počátku proti naší vůli, ale ukázalo se, že je to lepší než se nudit na základně. Když k tomu všemu přičtu, že hned na druhém stanovišti měli např. naši kluci čekačku 74 minut, nezbývá než říct, že "Oskarovy" závody v Pozlovicích měli úroveň mnohem vyšší. I přes to všechno klukům přálo štěstí a umístili se na prvním, tedy postupovém místě. Ke zmíněné tašce ještě patřila stuha a dort. Ten byl dobrý:) Po vyhlášení jsme se hned sbalili a jeli domů. Dort Chvíli přebýval u nás v ledničce a pak si ho kluci zbouchali na schůzce v klubovně.

Ještě začátkem srpna jsme nevěděli, kde a kdy se bude konat republikové kolo ZVaS. Později byl zveřejněn termín a pár dní na to i místo - Olomouc-Radíkov, táborová základna. Na jednu stranu to máme kousek na druhou stranu nic nového nepoznáme, říkali jsme si.V několika mailech pak chodily různé informace o závodech a podmínky se pořád měnily, protože jak psala autorka a hlavní organizátorka, to vzali na poslední chvíli. Závody se konaly poslední víkend v září, což předcházely čtyři čtvrtky tedy 4 potencionální vlčácké schůzky. První nebyla, protože bylo promítání fotek, na druhé nebyl Gonzáles poněvadž dělal kurz, třetí odpadla protože já jsem byl v Paříži a Gonzáles dělala kurz, takže na čtvrté-den před závodem jsme kluky seznámili s okolnostmi závodů. Takže příprava veškerá žádná. Ta koneckonců nebyla ani před předešlými koly závodů. Závody byli na celý víkend, tzn. pátek sobota a neděle. Pro nás , kteří to máme do Olomouce 35 minut rychlíkem, naprosto zbytečné!
Jak to tedy celé probíhalo: V pátek jsme 15.58 vyrazili vlakem do Olomouce. Protože měl vlak zpoždění, tak jsme autobus, který nás měl od Hlavního nádraží odvézt do Radíkova(kousek od Svatého kopečka) nestihli a museli jsme čekat hodinu na další . Mezitím se na zastávce nahromadilo dalších asi 50 skautů. Jenže přijel normální autobus, takže půlka jich tam zůstalo. Bus plný "sardinek" nás dovezl až skoro na místo a kousek na táborovou základnu jsme došli. Zaregistrovali jsme se, šli na večeři do restaurace , která byla součásti základny a čekali. Čekali od cca sedmi až do půl desáté kdy nás odvezl mikrobus dolů do Olomouce na Skautský dům, kde jsme spali. Dostali jsme malinkou klubovnu, kde bylo vybudováno patro na spaní. Ráno o půl 8 pro nás přijel autobus a vyrazili jsme směr místo konání ZVaS. Přijeli jsme, posnídali a čekali. Čekali než bude losování startovních čísel a slavnostní zahájení. To bylo v 9.00. Kluci si vylosovali číslo 31, tedy úplně poslední. Start nám byl naordinován na 14.30 a předtím oběd na 13.00 Mezery jsme vyplňovali čekáním. Jakmile kluci vystartovali, čekali jsme dvě a půl hodiny na jejich návrat. Ihned potom bylo představování družin, které mělo podle původního plánu proběhnut již v pátek večer. Odtud jsme šli rovnou na večeři a po ní čekali na vyhlášení. Po vyhlášení jsme čekali další dvě hodiny na autobus, který nás odvezl opět do Olomouce na Skautský dům, kde jsme se vyspali do nedělního rána. Snídani jsme měli tentokrát už zde a hned po ní jsme se sbalili a vyrazili na Hlavní nádraží na vlak domů. A kluci? Ti nejen že poslední startovali, ale také poslední skončili a to celkem velkou ztrátou bodů. na posledním místě se bohužel taky umístili holky z Kroměřížem, které tu byli taky za Zlínský kraj. Ale byli jsme poslední z nejlepších;)

neděle 14. září 2008

Kobercová záhada

Mira: „Rád bych si vzal zpátky ten koberec, co jsem sem donesl tak před půl rokem.

Medvěd: „Jo, můžeš si ho vzít, je rozmotaný u Zuzky v klubovně.“

Mira zaraženě hledí na modrý koberec s kytkama: „Ale ten koberec, co jsem já donesl, nebyl modrý, ale hnědý.“

Medvěd těká zrakem z koberce na Miru, z Miry na koberec: „Aha, tak to nevím, kdo tenhle donesl, já jsem myslel, že ty... no tak ten tvůj bude někde smotaný.“

Projdeme sklad, klubovnu skautek, skautů i vlčat, sklad podsad, dílnu. Koberec zmizel. Mira téměř natahuje.

O dvě hodiny později už ve skoro plné sestavě stále řešíme koberec. Záhada číslo jedna: kam se poděl Mirův koberec? Záhada číslo dva: kdo přinesl onen modrý koberec do Zuzčiny klubovny?

Medvěd srší logikou: „Nikdo z nás, co tu jsme, ten modrý koberec nedonesl. Takže to mohl být Gonzáles, Svaťa, Kuba nebo Zuzka. Zuzka koberce nesnáší, takže vypadá. Tak asi Kuba.“

Jura: „Mně se ale zdá, že Kuba se ptal, jestli by si nemohl nějaký koberec půjčit... tak proč by nosil koberec, když sám nějaký potřeboval.“

Záhada graduje... Nakonec jsme se dohodli, že to pořešíme v neděli ve Vegas nad sklenicí vychlazeného tekutého chleba. O výsledku budeme informovat.

neděle 20. července 2008

Hlas Ameriky

Konečně jsme si našli čas napsat všem do rodné země dlouho očekáváný mail o naší cestě za bohatstvím a krásou země netušenýh možností. Pokusíme se popsat naši prozatimnícestu z pražského letiště až po dnešek, kdy máme druhý day off.

Cesta do Prahy proběhla v pohodce a v dobré náladě, ani jeden z nás netušil, do čeho vlastně jdeme, ale všichni jsme se těšili J Po prohlídce našeho hlavního města jsme nakoupili jídlo na večeři, netušíce, že to bude na dlouhou dobu poslední normální jídlo, které jíme ... Přespali jsme u kámoša na kolejích a na druhý den jsme vstávali ve čtyři hodiny ráno a rychle se přesunuli na letiště, kde již čekali další naši spolucestovatelé ze CCUSA. Odbavení proběhlo bez větších komplikací, pokud nepočítám to, že nám někdo ukradl připravenou snídani ... holt Češi J

Letadlem jsme letěli všichni tři poprvé a hned poznali nevýhodu malého letadla Českých aerolinií...cítili jsme úplně veškeré otřesy a turbulence a nezachránila to ani snídaně, kterou jsme dostali a kterou si Zuzka mimohodem pokydala trikoJ Po hodině jsme přistávali v Miláně, o které nám nebylo řečeno nic dobrého...a jak jsme se přesvědčili, tak oprávněně...absolutní chaos, nikdo nic nevěděl, odbavení bylo strašně na dlouho, příjemnost lidí nulová...

Na přestup jsme měli dvě hodiny a jak se ukázalo, stačilo to díky rychlosti italských úředníku jen tak tak. Po nástupu do letadla American aerlines byl rozdíl viditelny okamzitě – místo mladých blond hostesek tu strašily škaredé staré černoškyJ a taky letadlo bylo dvakrát takové. Rozloučili jsme se s rodným jazykem a po otravných desíti hodinách letu, kdy už Tomáš nevěděl, kam složí své dlouhé nohy, jsme konečně přistáli v zemi zaslíbené...místo očekávaných tropu nás přivítala příjemným teplem a sluníčkem. Čekalo nás to, čeho se všichni báli a co bylo posledním krokem ke vpuštění na americkou pudu a tím byl imigrační úředník. Proběhla kontrola otisku prstu i povinné focení a pak už jen vyzvednutí batohu a vítej NY....

Letiště v New Yorku je obrovské, má asi deset terminálu a mezi nimi se pohybuje automaticky řízený vláček příznačně nazvaný Airtrain, protože skutečně jezdí ve vzduchu. Po nalezení meeting pointu nás zástupci CCUSA spolu s lidmi mnoha národností busem přepravili na Kolumbijskou univerzitu, kde jsme měli strávit svou první noc...po nezbytných otravných formalitách jsme se konečně sprchli a s kručícími břichy vyrazili vstříc víru velkoměsta na své první jídlo v Americe...

Druhý den ráno nás čekala nefalšovaní americká snídaně...spousta tuku, mastnoty a sladkého, dále nekombinovatelné kombinace nekombinovatelného...:) následovalo Orientation, kde nám byly řečeny všechny podmínky naší účasti v kempu, pracování a chování...a tady jsme poprvé poznali lidi, se kterými máme strávit léto...dvě Maďarky, Angličanka, Mexičani a dva Slováci, Janka a Maťo, kteří nejenže s námi v kempu bydlí, ale dokonce i pracují na stejných pozicích jako my...ale o tom až později...

Na Broadwayi jsme si chytli pravý žlutý taxík a nechali se dovézt na bus nádraží neuvěřitelných rozměru, kde autobusy jezdí až do třetího patra...čekala nás dvouhodinová cesta do Honesdalu, kam pro nás pak přijel žlutý school bus a odvezl nás do kempu Equinunk, který se na další dva měsíce stane naším domovem...

Pokusíme se vám jej nyní trošku přiblížit, více informací přímo na stránkách kempu www.cecbr.com Kemp je jedinou hlavní silnicí široko daleko a jezerem rozdělen na holčičí a klučíčé část, která byla založena už v roce 1920, jak nám bylo Američany hrdými na svou minulost několikrát opakováno a všude tento letopočet uvádějí. Rozdělení na dvě části má svuj význam, protože oba tábory mají svuj program samostatně, dokonce se za celé dva měsíce uvidí jen párkrát.

Děcka spí v dřevěných chatkách se společnýma sociálkama po cca dvakrát deseti plus vždy dva dospělí zvaní counselors. Kvalita ubytování je ruzná kus od kusu, od fungl nových po staré počmárané a posprejované. Děti mohou využívat desítky hřišť na všechny možné i nemožné sporty, několik posiloven a krytých hal, horolozeckou stěnu, dílny, kde pracují s papírem, hlínou, dřevem i látkou, dále Petcentrum, kde se strarají o zvíťátka - rybičky, želvy, krajtu, myšky a králíky. Na jezeře je pak spousta vodních atrakcí, počínaje trampolínou, vodním skutrem, člunem a vodními lyžemi konče. Dobře se dá vyblbnout taky v gymnastickém centru, kde je koberec na pružinách, trampolíny a žíněnky... všechny tyto atrakce mužeme využívat jen v nepřítomnosti dětí a nejlépe jen kluci mezi klukama a holky mezi holkama...

Co se týká národností v řadách zaměstnancu, vítězí Československo následováno Polskem, které obsadilo celou klučičí kuchyň, příznačne zvanou ,, polské peklo’’J Další početnější skupinu tvoři Mexičani, z nichž někteří místama neumí ani slovo anglicky. Dále po pár kouscích z Maďarska, Ruska, Izraele, Turecka, Anglie a Francie. Nejvíce se přátelíme s Ruskama a Maďarkama.

Ubytování pro nás vcelku ucházející, Pardál a Tomáš spí se třema Slovákama, hned naproti prádelny a skladu, kde pracují, Zuzka spí se Slovenkou v dvojlužkáči třikrát tři metry hned za kuchyní, takže do práce to máme všichni kousek. Pracovní dobu ale máme každý jinou, což už tak skvělé není... Tomáš ve skladu je od rána od sedmi, vyloží kamiony do skladu, ledniček a mražáku , porozváží jídlo do obou kuchyní a kolem čtvrté má padla. Práce je to asi jedna z nejlepších z kempu, člověk se ale fyzicky dost nadře a další nepříjemností je ukládání věcí do mrazáku, kdy člověk neustále přechází mezi horkem venku a mrazem kolem minus patnact stupnu. Zuzka v holčičí kuchyni pracuje v salad baru. Chystá zeleninové aj ovocné saláty, dortíky a když je potřeba pomáháme kuchařovi i umýváme nádobí. Práce je to pohodová, jen má člověk pracovní dobou rozbitý celý den. Pardál je v prádelně jediný chlap mezi šesti babama, takže si klidně bere aj přesčasy, jinak je tam ale od osmi tak do pěti, někdy aj do osmi. Perou, suší a skládají kvanta prádla. Práce pohodová, jen stereotypní a když je venku třicet a oni ještě topí susičkama, teče z něho jako z volaJ

A i celkově si člověk připadá jako vul, když jedná s Američanama. Jako národ nám přijdou trošku hloupí, bez vlastního úsudku a nápadu. Překvapila nás jejich otevřenost a přátelskost - stále se usmívají a ptají se jak se máme. Vše je ale strašně falešné, za zády nás s klidným svědomím pohanějí. Největší přetvářka jde vidět každý víkend, při návštěvách rodiču, kdy šéfové vidí za každým dítětem svých deset tisíc dolaru – tolik totiž stojí odložit dítě na dva měsíce na tábor. A tak delají všechno možné i nemožné, aby rodiče poslali své dítě do tohoto kempu i příští rok.

Nevíme, zda to bylo zpusobeno právě touto falešností, ale nikdo nám nikdy neřekl, že se jedná o židovský kemp, takže je sice všechno kosher, ale s vepřovým se dva měsíce nepotkáme... Další z věcí, které jsou pro amíky v kempu nepřípustné jsou veškeré projevy náklonnosti mezi pohlavími, to znamená líbání se, držení se, objímání se. Udajně by to byl špatný příklad pro děti...moc tomu teda nerozumíme... Kluci mají také výslovně zakázaný vstup do dívčího kempu. Nicméně jak jsme posléze zjistili, tak na tom ještě nejsme tak špatně, pač v kempu kousek od nás je zakázáno nosit sandály a žabky, pač prý ukazovat nehty na nohou je vyzývavé a sexy.

Při takovém přístupu se není čemu divit, že děcka jsou takové jak jsou, to znamená rozhýčkané, rozežrané, dostanou všechno, co chtějí, neznají pťekážky v dosažení svých cílu. Absolutně si neváží ničeho, jídlo a celkově věci berou jako něco, čímž není rozhodně potřeba šetřit.

Jídlo je tu zajímavé, což ovšem neznamená, že je chutné. Například těstoviny s toustovým chlebem nám přijde minimálně podivné. Ruzné kombinace chutí, vše příliš sladké nebo aspoň mastné. Ze začátku jsme se snažili o objevování nových chutí, ale postupem času jsme i na toto rezignovali, pač vše chutná stejně a to tak, že nijak. Každý čtvrtek si americké detičky napráskají bříška hotdogama a hamburgerama na barbecue. Neskutečné množství jídla se vyhazuje, stačí zrnko něčeho v salátu a ten se musí vyhodit. Nesmí se stát, že by děti nedostaly na jídlo to, co by právě chtěly, takže lítáme jako blázni, aby malinká cupkatá holčička dostala lžičku marmelády.

Veškeré zbytky jídla i staré nepotřebné věci (autobus, vodní skutr, čtyřkolka) se vyváží kousek za kemp, takže se pak není co divit, že tam sem tam večer chodí párek medvědu. A tak berem deky a sedíme v autobuse na číhané asi patnáct metru od nich, abychom je mohli vyfotit.

Ve volných chvílich hrajeme voleyball, fotbal, chodíme se koupat do jezera, skáčeme na trampolce, nejčastěji ale jen tak ležíme a odpočíváme. Taky nás zavezli na bowling a byla sranda. V noci se pak jezdí do nejbližšího města buď do hospody, kde pouští jen nad dvacet jedna nebo do supermarketu a hlavně na signál na mobil. V celém kempu totiž není nikde a na dvěstě lidí jen dva počítače a ty taky fungují jen když se dobře vyspí J

Taky jsme tu pořádali party na Zuzčiny narozeniny, dostala od kempu balonky, dort a plyšákaJ

Celkově se máme krásně, hodně těžíme z typické české chytrosti a hlavně z našeho pracovní umístění – co chvíla chodíme nakupovat do skladu a platíme tzv. vatikánskou měnou – pánbu zaplaťJ Toť zatím vše k našemu letnímu dobrodružství, detaily pak ústně, bude i spousta foteček a historekJ

Mějte se skvěle, posílejte mailíky, pořádně si od nás odpočiňte a za chvílu nás tam máte zpátkyJ

Tomáš, Zuzka, Pardál

sobota 12. července 2008

Tábor Vřesovice 2008

Tábor je za námi. Necelé dva týdny strávené víceméně pod širým nebem v osadě Heatherville (Vřesovice) utekly jako voda. A jaké ty dva týdny byly?

Slunečné. Horká odpoledne jsme trávili u osvětimanské přehrady koupáním, řáděním na člunu, kohoutími zápasy ve vodě a tak podobně :)

Deštivé. Bouřky a přívalové deště přicházely pravidelně téměř každý den. Aspoň se děti naučily rychle zavazovat podsady. Když pršelo, věnovali jsme se rukodělným pracím nebo jsme odpočívali.

Plné pohybu. Skoro každý den jsme hráli nějakou hru v lese – počítali jsme jakožto správci národního parku bizony, pašovali jsme plyšové medvídky, utíkali jsme před průjmem a honili zácpu. Taky jsme lezli po skalách (resp. po skále Kozel) a capkali na puťáku (oddíl skautů) a na výlet na Cimburk (zbytek střediska).

Pracovní. Sekera, pila, pilníky, nože, kladivo a hřebíky – nástroje, díky kterým jsme dokázali udržet tábor v chodu. Každý se musel zapojit, aby mohlo všechno fungovat, každý se vystřídal na službě v kuchyni, každý si zkusil umýt připálené hrnce a mastné ešusy. Vsadím se, že některé děti si do vody s jarem sáhly prvně v životě. Ale šlo jim to :)

Plné klíšťat. Invaze tohoto hmyzu byla opravdu velká. Každý den jsme vytahovali aspoň tři, s jedním jsme dokonce jeli na pohotovost, protože se drželo... nu, jako klíště :)

A taky veselé, únavné, plné nucených improvizací, plné překvapení a nových zkušeností... Fotky se snad objeví na našich střediskových stránkách co nejdřív. Tak nashle v září :)

neděle 18. května 2008

Závody Vlčat a Světlušek - Okresní kolo

Závody Vlčat a Světlušek letos hostili Pozlovice. Malá obec těsně vedle Luhačovic. Zázemím nám bylo fotbalové hřiště a objekty jemu příslušné. Na místo jsme já, Gonzáles a pět našich vlčat dorazili společně se skauty ze Zlína, Napajedel, Slušovic a Vizovic vlastním autobusem, který nás vyzvedl v 7.00 ráno v Kvítkovicích. Cestou jsme vyslechli několik mouder kterými Koumák poučoval "nějakou skautku ze šestky".Takže byla aspoň sranda. Když jsme Peťi G. a Ančovičkovi z Napajedel, kteří seděli ve "velíně", odevzdali startovné a přihlášku, dali jsme se Já a Gonzo napsat jako rozhodčí na stanoviště Orientace, na kterém mimochodem naši kluci získali úplně nejmíň bodů. Přiřazeni k hlavním rozhodčím jsme kluky nechali osamotě a vydali se na naše stanoviště. Na kraji louky, kde na nás peklo slunko jsme strávili asi 3 hodiny. Hlídky chodily jedna za druhou, takže nebylo chvíle na odpočinek. Po poslední hlídce s číslem 19 jsme sbalili věci a já a Gonzáles jsme se na můj popud vydali dál po trati. Já chtěl hlavně fotit, ale kdo by čekal takový krpál do kopce..Když jme se vrátili na hřiště většina dětí už se cpala párkem v rohlíku a hrála nejrůznější hry. S Gonzou jsme šli taky na párek a páč jsme měli opravdu hlad šli jsme ještě do hospody na druhé straně hřiště na klobásu. A na pivo. Napřed nás oslovil jistý pán, ze kterého nakonec vylezlo, že je to syn Bleska, zakladatele skautingu v Pozlovicích i když na to vůbec nevypadal. Potom nám naši kluci donesli občanku a další doklady z peněženky, kterou našli v potoce(tam mimochodem trávíli většinu volna) a nakonec klobásy, na které jsme čekali asi 40 minut byli hodně mastné, což poznali při prvním vpichu vidličkou i naše kroje. S napětím jsme pak vyčkávali na nástup a vyhlášení výsledků. Na závody jsme jeli s cílem nebýt poslední. Napřed proběhlo vyhlášení světlušek potom vlčat. Vždy od posledního místa. Jaké bylo naše překvapení, když jsme nebyli přečtení jako první ani jako druzí. V tu chvíli jsme si říkali "mise splněna". Nakonec byly Otrokovice vyhlášeny jako předposlední tedy na druhém místě. Nevím jestli měli vetší radost kluci nebo my s Gonzou. Každopádně z druhého místa se postupuje do krajského kola. To bude 7. června v Přílepech u Holešova. Máme se tedy na co chystat. Po vyhlášení ještě foto, a pak vydýchaným autobusem hurá domů. Na spoláku jsme ještě Aleše, Martina, Peťu Z., Peťu V. a Matěje s novou přezdívkou Lovec pozvali na zaslouženou zmrzlinu.

pondělí 5. května 2008

Skautky v Jeseníku bez seníku :)


V sobotu 3.5. v 5:15 ráno sraz na vlakovém nádraží…přišly přesně tři skautky … přijde vám to málo na dvoudenní výpravu na Praděd? Ale né - jedné bylo doma ráno špatně, druhá myslela, že sraz je až odpoledne, třetí se zřejmě nechtělo a ta čtvrtá nejela proto, že nejela ta třetí …
I přes takovýto počet jsme si to hodně užily…cestu autobusem holky prospaly a v Karlově Studánce vystoupily čilé a plny optimismu …jeho míra poněkud klesla, když viděly rozcestník s počtem kilometrů na Praděd, který měl být naším cílem ... A začalo přituhovat…a sem tam i sníh…a Nikča má jen plátěné botečky… :)

A pak se to stalo…jako bychom se najednou ocitly v pralese…připadaly jsme si jako hlavní hrdinové filmu cesta do Pravěku. Kolem nás sníh a led, hučící voda a vodopády, všude popadané stromy, žebříky napolo ve vodě a vachrlaté mosty…a budete se asi divit, ale skautky si ani jednou nepostěžovaly, neremcaly, jen šly a kochaly se a smály se a byly parádní…

Na Ovčárně vytahujeme oběd a také rukavice…kolem nás asi dva metry sněhu a my vážně zvažujeme, zda byl dobrý nápad přespat v noci v seníku…Anetčin maličký a ten nejtenší spacáček, jaký jsem kdy viděla je pro nás jasnou volbou…takže následuje rychlovýstup na Praděd…ten je celou dobu v mlze, nejde vidět na krok, skautky přicházejí se šílenými nápady a před sebou vidíme jen tu polívku, kterou jsem všem slíbila za odměnu :)
Odměna se ale nekoná, na Pradědu zavřeno…druhý pokus s polévkou se koná na Ovčárně…tam mají bohužel už vyprodáno a čočkovou naproti Anetka nejí …. :)

Cesta busem k Hvězdě ( konečně polévka) a pak dolů do Bruntálu je… dejme tomu hodně hlučná, Anča svými vtipy baví půl autobusu... A to ještě nevíme, co bude ve vlaku…holky jakoby najednou sebraly veškerou energii, únava je ta tam a následují salvy smíchu, výbuchy, taneční vystoupení v uličce vlaku či výroba nebes z bund :).

Holky děkuji za tuhle akci, byly jste parádní a já na vás můžu být právem hrdá ... :)

neděle 4. května 2008

Táborová schůzka I.

Letos poprvé jsme se v pátek na roverské schůzce věnovali CeTeH, tedy celo táborové hře. Na tématu, kterým je divoký západ jsme se dohodli již před časem. Téma ale nestačí a použít celou hru od někoho jiného není ono a tak nezbývá než si hru vymyslet. Téma divokého západu je velmi široké a tak je celkem z čeho vybírat. Nakonec po debatě jsme ale zjistili, že nejvděčnější je osídlování, které je pro divoký západ velmi typické. Také nás k tomu inspiroval web taborovehry.wz.cz ze kterého čerpáme. Po tom, co se nám loni osvědčil tzv. brainstorming jsme ho aplikovali i letos. V principu vytváření hry máme již jakýsi systém a tak začít bylo jednoduché. Brainstorming spočívá v tom že si řekneme téma a každý říká to co ho k danému tématu napadá Např. kovboj, saloon, koně, šerif, whisky,... to se zapisuje na papír a při následujícím tvoření kostry hry i jednotlivých her a motivací se z těchto slov čerpá a tvoření podle nich je jednodušší. Tvář hry potom dostávala během diskuze několik podob, proběhlo několik hádek, ostrých výměn názorů a nakonec přišli kompromisy, vylepšení jiné nápady, takže z toho nakonec vznikla kostra- základ hry, na kterém se všichni přítomní shodli. Nakonec jsme si všechno shrnuli, rozdali drobné úkoly a hra teď může "kvasit" do další schůzky kde se podle dalších návrhů upraví a dá se jí konečná podoba.
Nejde sem vložit fotky ze schůzky, snad pozdeji:)

pondělí 28. dubna 2008

Ivančena 2008

Na tuhle výpravu jsme se vydali v počtu šestadvaceti lidí, nejsilnější zastoupení měl oddíl vlčat – dva dny jsme neustále počítali, svolávali, naháněli a okřikovali deset rozdováděných kluků :-) Ubytovaní jsme byli ve Frýdlantu n.Ostravicí v tělocvičně tamního gymnázia spolu s desítkami dalších skautů z celé republiky. Noc byla krátká, protože nedováděly jenom otrokovické děti, takže spát se šlo dost pozdě.

V sobotu jsme vstávali v 6.30 a v 8 hodin nás autobus popovezl z Frýdlantu do Malenovic, odkud to bylo k Ivančeně asi hodinu cesty. Protože jsme měli výborný čas, šli jsme nejdřív na Lysou horu, kam jsme dorazili asi v 11 hodin. Cesta byla sice náročná, ale nahoře to stálo za to; prošli jsme vrstvou mračen, abychom si na vrcholku Lysé hory užili sluníčka a teplého počasí. Poobědvali jsme a vydali se zpátky, v 1 hodinu jsme došli k mohyle Ivančena, kde proběhl ceremoniál, tedy minuta ticha na počest v odboji padlých skautů a zpívání české a slovenské státní hymny. Taky jsme přihlásili do soutěže o nejhezčí a nejtěžší kámen náš 14,5kilový drobek (sláva Jifíkovi, který ho k Ivančeně vynesl :-) ). Potkávali jsme skauty ze všech koutů republiky a taky zasloužilé skauty, příslušníky tzv. Svojsíkova oddílu.

Skauti se potom do Frýdlantu vydali pěšky, zbytek jel autobusem. Po odpočinku v tělocvičně jsme se sbalili a vyrazili na vlak; po té cestě už vím, jak se cítí sardinky v konzervě. Jinak to ale byla vydařená akce :-)