neděle 20. července 2008

Hlas Ameriky

Konečně jsme si našli čas napsat všem do rodné země dlouho očekáváný mail o naší cestě za bohatstvím a krásou země netušenýh možností. Pokusíme se popsat naši prozatimnícestu z pražského letiště až po dnešek, kdy máme druhý day off.

Cesta do Prahy proběhla v pohodce a v dobré náladě, ani jeden z nás netušil, do čeho vlastně jdeme, ale všichni jsme se těšili J Po prohlídce našeho hlavního města jsme nakoupili jídlo na večeři, netušíce, že to bude na dlouhou dobu poslední normální jídlo, které jíme ... Přespali jsme u kámoša na kolejích a na druhý den jsme vstávali ve čtyři hodiny ráno a rychle se přesunuli na letiště, kde již čekali další naši spolucestovatelé ze CCUSA. Odbavení proběhlo bez větších komplikací, pokud nepočítám to, že nám někdo ukradl připravenou snídani ... holt Češi J

Letadlem jsme letěli všichni tři poprvé a hned poznali nevýhodu malého letadla Českých aerolinií...cítili jsme úplně veškeré otřesy a turbulence a nezachránila to ani snídaně, kterou jsme dostali a kterou si Zuzka mimohodem pokydala trikoJ Po hodině jsme přistávali v Miláně, o které nám nebylo řečeno nic dobrého...a jak jsme se přesvědčili, tak oprávněně...absolutní chaos, nikdo nic nevěděl, odbavení bylo strašně na dlouho, příjemnost lidí nulová...

Na přestup jsme měli dvě hodiny a jak se ukázalo, stačilo to díky rychlosti italských úředníku jen tak tak. Po nástupu do letadla American aerlines byl rozdíl viditelny okamzitě – místo mladých blond hostesek tu strašily škaredé staré černoškyJ a taky letadlo bylo dvakrát takové. Rozloučili jsme se s rodným jazykem a po otravných desíti hodinách letu, kdy už Tomáš nevěděl, kam složí své dlouhé nohy, jsme konečně přistáli v zemi zaslíbené...místo očekávaných tropu nás přivítala příjemným teplem a sluníčkem. Čekalo nás to, čeho se všichni báli a co bylo posledním krokem ke vpuštění na americkou pudu a tím byl imigrační úředník. Proběhla kontrola otisku prstu i povinné focení a pak už jen vyzvednutí batohu a vítej NY....

Letiště v New Yorku je obrovské, má asi deset terminálu a mezi nimi se pohybuje automaticky řízený vláček příznačně nazvaný Airtrain, protože skutečně jezdí ve vzduchu. Po nalezení meeting pointu nás zástupci CCUSA spolu s lidmi mnoha národností busem přepravili na Kolumbijskou univerzitu, kde jsme měli strávit svou první noc...po nezbytných otravných formalitách jsme se konečně sprchli a s kručícími břichy vyrazili vstříc víru velkoměsta na své první jídlo v Americe...

Druhý den ráno nás čekala nefalšovaní americká snídaně...spousta tuku, mastnoty a sladkého, dále nekombinovatelné kombinace nekombinovatelného...:) následovalo Orientation, kde nám byly řečeny všechny podmínky naší účasti v kempu, pracování a chování...a tady jsme poprvé poznali lidi, se kterými máme strávit léto...dvě Maďarky, Angličanka, Mexičani a dva Slováci, Janka a Maťo, kteří nejenže s námi v kempu bydlí, ale dokonce i pracují na stejných pozicích jako my...ale o tom až později...

Na Broadwayi jsme si chytli pravý žlutý taxík a nechali se dovézt na bus nádraží neuvěřitelných rozměru, kde autobusy jezdí až do třetího patra...čekala nás dvouhodinová cesta do Honesdalu, kam pro nás pak přijel žlutý school bus a odvezl nás do kempu Equinunk, který se na další dva měsíce stane naším domovem...

Pokusíme se vám jej nyní trošku přiblížit, více informací přímo na stránkách kempu www.cecbr.com Kemp je jedinou hlavní silnicí široko daleko a jezerem rozdělen na holčičí a klučíčé část, která byla založena už v roce 1920, jak nám bylo Američany hrdými na svou minulost několikrát opakováno a všude tento letopočet uvádějí. Rozdělení na dvě části má svuj význam, protože oba tábory mají svuj program samostatně, dokonce se za celé dva měsíce uvidí jen párkrát.

Děcka spí v dřevěných chatkách se společnýma sociálkama po cca dvakrát deseti plus vždy dva dospělí zvaní counselors. Kvalita ubytování je ruzná kus od kusu, od fungl nových po staré počmárané a posprejované. Děti mohou využívat desítky hřišť na všechny možné i nemožné sporty, několik posiloven a krytých hal, horolozeckou stěnu, dílny, kde pracují s papírem, hlínou, dřevem i látkou, dále Petcentrum, kde se strarají o zvíťátka - rybičky, želvy, krajtu, myšky a králíky. Na jezeře je pak spousta vodních atrakcí, počínaje trampolínou, vodním skutrem, člunem a vodními lyžemi konče. Dobře se dá vyblbnout taky v gymnastickém centru, kde je koberec na pružinách, trampolíny a žíněnky... všechny tyto atrakce mužeme využívat jen v nepřítomnosti dětí a nejlépe jen kluci mezi klukama a holky mezi holkama...

Co se týká národností v řadách zaměstnancu, vítězí Československo následováno Polskem, které obsadilo celou klučičí kuchyň, příznačne zvanou ,, polské peklo’’J Další početnější skupinu tvoři Mexičani, z nichž někteří místama neumí ani slovo anglicky. Dále po pár kouscích z Maďarska, Ruska, Izraele, Turecka, Anglie a Francie. Nejvíce se přátelíme s Ruskama a Maďarkama.

Ubytování pro nás vcelku ucházející, Pardál a Tomáš spí se třema Slovákama, hned naproti prádelny a skladu, kde pracují, Zuzka spí se Slovenkou v dvojlužkáči třikrát tři metry hned za kuchyní, takže do práce to máme všichni kousek. Pracovní dobu ale máme každý jinou, což už tak skvělé není... Tomáš ve skladu je od rána od sedmi, vyloží kamiony do skladu, ledniček a mražáku , porozváží jídlo do obou kuchyní a kolem čtvrté má padla. Práce je to asi jedna z nejlepších z kempu, člověk se ale fyzicky dost nadře a další nepříjemností je ukládání věcí do mrazáku, kdy člověk neustále přechází mezi horkem venku a mrazem kolem minus patnact stupnu. Zuzka v holčičí kuchyni pracuje v salad baru. Chystá zeleninové aj ovocné saláty, dortíky a když je potřeba pomáháme kuchařovi i umýváme nádobí. Práce je to pohodová, jen má člověk pracovní dobou rozbitý celý den. Pardál je v prádelně jediný chlap mezi šesti babama, takže si klidně bere aj přesčasy, jinak je tam ale od osmi tak do pěti, někdy aj do osmi. Perou, suší a skládají kvanta prádla. Práce pohodová, jen stereotypní a když je venku třicet a oni ještě topí susičkama, teče z něho jako z volaJ

A i celkově si člověk připadá jako vul, když jedná s Američanama. Jako národ nám přijdou trošku hloupí, bez vlastního úsudku a nápadu. Překvapila nás jejich otevřenost a přátelskost - stále se usmívají a ptají se jak se máme. Vše je ale strašně falešné, za zády nás s klidným svědomím pohanějí. Největší přetvářka jde vidět každý víkend, při návštěvách rodiču, kdy šéfové vidí za každým dítětem svých deset tisíc dolaru – tolik totiž stojí odložit dítě na dva měsíce na tábor. A tak delají všechno možné i nemožné, aby rodiče poslali své dítě do tohoto kempu i příští rok.

Nevíme, zda to bylo zpusobeno právě touto falešností, ale nikdo nám nikdy neřekl, že se jedná o židovský kemp, takže je sice všechno kosher, ale s vepřovým se dva měsíce nepotkáme... Další z věcí, které jsou pro amíky v kempu nepřípustné jsou veškeré projevy náklonnosti mezi pohlavími, to znamená líbání se, držení se, objímání se. Udajně by to byl špatný příklad pro děti...moc tomu teda nerozumíme... Kluci mají také výslovně zakázaný vstup do dívčího kempu. Nicméně jak jsme posléze zjistili, tak na tom ještě nejsme tak špatně, pač v kempu kousek od nás je zakázáno nosit sandály a žabky, pač prý ukazovat nehty na nohou je vyzývavé a sexy.

Při takovém přístupu se není čemu divit, že děcka jsou takové jak jsou, to znamená rozhýčkané, rozežrané, dostanou všechno, co chtějí, neznají pťekážky v dosažení svých cílu. Absolutně si neváží ničeho, jídlo a celkově věci berou jako něco, čímž není rozhodně potřeba šetřit.

Jídlo je tu zajímavé, což ovšem neznamená, že je chutné. Například těstoviny s toustovým chlebem nám přijde minimálně podivné. Ruzné kombinace chutí, vše příliš sladké nebo aspoň mastné. Ze začátku jsme se snažili o objevování nových chutí, ale postupem času jsme i na toto rezignovali, pač vše chutná stejně a to tak, že nijak. Každý čtvrtek si americké detičky napráskají bříška hotdogama a hamburgerama na barbecue. Neskutečné množství jídla se vyhazuje, stačí zrnko něčeho v salátu a ten se musí vyhodit. Nesmí se stát, že by děti nedostaly na jídlo to, co by právě chtěly, takže lítáme jako blázni, aby malinká cupkatá holčička dostala lžičku marmelády.

Veškeré zbytky jídla i staré nepotřebné věci (autobus, vodní skutr, čtyřkolka) se vyváží kousek za kemp, takže se pak není co divit, že tam sem tam večer chodí párek medvědu. A tak berem deky a sedíme v autobuse na číhané asi patnáct metru od nich, abychom je mohli vyfotit.

Ve volných chvílich hrajeme voleyball, fotbal, chodíme se koupat do jezera, skáčeme na trampolce, nejčastěji ale jen tak ležíme a odpočíváme. Taky nás zavezli na bowling a byla sranda. V noci se pak jezdí do nejbližšího města buď do hospody, kde pouští jen nad dvacet jedna nebo do supermarketu a hlavně na signál na mobil. V celém kempu totiž není nikde a na dvěstě lidí jen dva počítače a ty taky fungují jen když se dobře vyspí J

Taky jsme tu pořádali party na Zuzčiny narozeniny, dostala od kempu balonky, dort a plyšákaJ

Celkově se máme krásně, hodně těžíme z typické české chytrosti a hlavně z našeho pracovní umístění – co chvíla chodíme nakupovat do skladu a platíme tzv. vatikánskou měnou – pánbu zaplaťJ Toť zatím vše k našemu letnímu dobrodružství, detaily pak ústně, bude i spousta foteček a historekJ

Mějte se skvěle, posílejte mailíky, pořádně si od nás odpočiňte a za chvílu nás tam máte zpátkyJ

Tomáš, Zuzka, Pardál

sobota 12. července 2008

Tábor Vřesovice 2008

Tábor je za námi. Necelé dva týdny strávené víceméně pod širým nebem v osadě Heatherville (Vřesovice) utekly jako voda. A jaké ty dva týdny byly?

Slunečné. Horká odpoledne jsme trávili u osvětimanské přehrady koupáním, řáděním na člunu, kohoutími zápasy ve vodě a tak podobně :)

Deštivé. Bouřky a přívalové deště přicházely pravidelně téměř každý den. Aspoň se děti naučily rychle zavazovat podsady. Když pršelo, věnovali jsme se rukodělným pracím nebo jsme odpočívali.

Plné pohybu. Skoro každý den jsme hráli nějakou hru v lese – počítali jsme jakožto správci národního parku bizony, pašovali jsme plyšové medvídky, utíkali jsme před průjmem a honili zácpu. Taky jsme lezli po skalách (resp. po skále Kozel) a capkali na puťáku (oddíl skautů) a na výlet na Cimburk (zbytek střediska).

Pracovní. Sekera, pila, pilníky, nože, kladivo a hřebíky – nástroje, díky kterým jsme dokázali udržet tábor v chodu. Každý se musel zapojit, aby mohlo všechno fungovat, každý se vystřídal na službě v kuchyni, každý si zkusil umýt připálené hrnce a mastné ešusy. Vsadím se, že některé děti si do vody s jarem sáhly prvně v životě. Ale šlo jim to :)

Plné klíšťat. Invaze tohoto hmyzu byla opravdu velká. Každý den jsme vytahovali aspoň tři, s jedním jsme dokonce jeli na pohotovost, protože se drželo... nu, jako klíště :)

A taky veselé, únavné, plné nucených improvizací, plné překvapení a nových zkušeností... Fotky se snad objeví na našich střediskových stránkách co nejdřív. Tak nashle v září :)