Pravda, účast roverů nebyla zrovna výstavní, ale Klíště se aspoň přišel rozloučit na nádraží. Jeli jsme écéčkem do Ostravy, pak osobakem do Frydku-Mistku a pak motorakem do Frydlantu. Tam se naše skupina rozdělila na drsoně a saláty následovně: Drsoni: Bubu a já, Saláti: zbytek :D Saláti jeli autobusem až k hotelu Bezruč a odtud na Ivančenu, Drsoni šli už z Frýdlantu. A celkem se zapotili, za což může má smska Ivovi: "Schvalne kdo tam bude driv :D" Nasadili jsme tempo, kterým jsme zdolávali kopec za kopcem. Nakonec skupina Salátů přece jen zvítězila, ale pouze o čtvrt hodiny. Kdybychom nefotili romantické západy slunce, tak je skoro máme.
Postavili jsme stany, posilnili se nějakým tím žvancem a rozhodli se udělat si noční výšlap na Lysou. Nahoru to šlo dobře, jídla bylo dost, navíc mě v kapse hřál BOBÍK maxi čokoládový. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, poněvadž na Lysé byla ještě otevřená hospůdka. Tam jsme si dali občerstvení v podobě kofoly nebo piva. Pak přišly na řadu polévky. Zelňačka vs česnekačka. Dilema. Dlouhé váhání. U mě zvítězila česnekačka. Bohužel. Mohlo se to jmenovat taky Kuchařova pomsta. Koncentrace česneku byla nebývale vysoká, až moc vysoká. Chtěl jsem skoro vytočit číslo 150. Nicméně jsem to všehno snědl a přežil, následovalo vrcholové foto a sestup dolů.
Dolů se šlo hůř. Mohl za to sníh, tma a bílý králík, který nám přeběhl přes cestu. Přede mnou šel Ivo, kterému jsem svítil na cestu. Jednou jsem trochu s baterkou uhnul z cesty a... Ivo byl na zemi, bylo to rychlé, nečekané. Ivo se zvedl a začal mi vysvětlovat že jsem mu nesvítil na cestu a... Ivo byl zase na zemi, ještě rychlejší a nečekanější! :D Byl celý od bahna. Pak přišla další tragédie: Anet si ušpinila svou šmoulí rukavici! Přišli jsme ke stanům (vyžvýkal jsem 2 žvýkačky a řádne si umyl zuby, aby mě Liška vůbec pustila do stanu) a šlo se spat.
K ránu mě probudily skřeky nějakých cizích skautek ve vedlejším stanu. Skandální! Na nos a na nohy kosa, v břiše prázdno. Makovec vše zachránil, Terka s Anet si "vařily" nudle, Ivo čaj z ostružinových listů. Bohužel se mu tam připletlo nějaké jehličí a tráva, takže dostal krycí jméno Jemča - Lesní směs. Charakteristika chuti: teplý. Sbalili jsme stany a čekali až příjde druhá skupina. Čas jsme si krátili ekvilibristikou se zeleným míčkem. Taky jsem si bez problémů došli pro placku Ivančena, která byla zadarmo!
Pak už byl čas ceremoniálu, setkali jsme se se zbytkem našeho střediska. A co to nevidím: Svaťa tam byl taky, nevídané!:) Taky jsme se neúspěšně pokusili s Bubušem svázat Anet tkaničky, ale moc sebou házela a ječela. Následoval ceremoniál, zapěli jsme si skautskou a československou hymnu, vyslechli podařené projevy a pak se kroky našich dvou střediskových skupin opět rozešli. Oni šli na Lysou, my dolů.
Cestou dolů jsme opět vytáhli zelený míček, tentokrát jsme do něj kopali. Cesta byla z kopce, takže nám dost utíkal, takže jsme za ním spěchali a každého předbíhali. Ale nikdy nám nespadl mimo cestu. To až se do míčku opřela Anet. Míček se nádherně nesl, dvakrát poskočil a zmizel v hloubi lesa. To nás zdrželo a vyslechli jsme si posměch od jedné bandy skautek. Nicméně potom se naše souhra výrazně zlepšila a tuto zlotřilou bandu jsme zase předběhli, což pro ně musel být velmi potupný zážitek:).
Zastávka v hospůdce v Malenovicích. Občerstvení v podobě piva a kofoly. Smích vzbuzovaly naše fotky z mladých let, které kolovaly okolo stolu, pak si k nám ještě navíc přisedl zvídavý pán, který měl "každé oko jiné" a minimálně 5 piv v sobě. Ptal se nás, co jsme zač a a co v tom skautu děláme. Odpověděl jsem mu popravdě, že hrajeme fotbal:D.
Pak jsme šli dál, až jsme došli do Frýdlantu. Na řadu přišel konečně můj Bobík, ale snědl jsem jen půlku, protože Bubu říkal něco o střevních potížích. Pak jsme si šli házet, kopat a pinkat se zeleným míčkem do parku vedle nádraží. Byl čas odjezdu, kupodivu jsme si ve vlaku i sedli. Zjišťovali jsme, že jsme v obličeji pěkně opálení, nebo spíš spálení jak ředkvičky. Navíc mi Bubu přivázal tkaničky k sedadlu, což od něj nebylo hezké:D. Na řadu opět přišel zelený míček, jenž ovšem zapadl pod sousední sedadlo, a já jsem se musel po kolenou plazit před trojicí evidentně potěšených dam ve středních letech. Ale našel jsem ho. Přestup do rychlíku, pytlík gumídků (nebo kyselých žížalek?) a výstup v Otrokovicích.
Unavenost, ale spokojenost. Ivančena se podobně jako loni dost vydařila. Nářez.
1 komentář:
Tak to mám navrch páč já už tam fotky mám;)
Okomentovat