Kalafuna tak trochu jinak

Letošní Kalafuna tak nějak pro naše dva střediskové týmy nebyla úspěšná... Nebudu popisovat celý průběh, zaměřím se jen na časový úsek od setmění v sobotu do 23:45 téhož dne. No prostě byli jsme někde mezi obcemi Jankovice a Košíky a zjistili jsme, že jsme tam, kde být nemáme. K tomu můžete přičíst hlad, únavu a vodu v botách. A tak se rozhodlo, že do Napajedel se pojede autem. Ovšem byla zde také hrstka statečných(přesně tři roveři), která si nepřipouštěla únavu, ani to, že do Napajedel nedojdou. Ta hrstka jsme byli my: Kájínek, Klíště a Milan (od nestaršího), nebo taky Klíště, Kájínek a Milan (od nejhladovějšího).
Ostatní nás vybavili potřebnými věcmi (čelovky, dobré rady apod.), ukázali kudy máme jít a pak se nám ztratili ve tmě. První potíž nastala tehdy, když cesta končila uprostřed zasněženého pole. Nezbývalo nám nic jiného než uchýlit se k alternativní turistice, která spočívala ve vybrání světýlka v dáli, za kterým půjdeme. Když jsme přišli ke světýlku, zjistili jsme že to jsou Košíky. Košíky jsou malebná víska, která nás přivítala štěkotem psů a kde pan starosta plní zároveň funkci knihovníka a velitele hasičského sboru.
Za Košíky jsme pomocí mé zánovní buzoly sovětské výroby a mapy Klíštěte zjistily, že asfaltka vede někam úplně jinam, a tak jsme museli udělat prudký obrat vlevo do vysokého kopce, který byl bohužel hojně porostlý šípkovými keři. Nebýt stop, které ve sněhu zanechala divá zvěř, zřejmě bychom odtud nevyvázli tak lehce. Stejně jsme ale byli dost poškrábaní. A pak hurá přes pole, kde bylo místy sněhu po stehna a v botách vody po kotníky.

Po přeskočení potoka jsme se octli v katastru osady Dolina, kde nás přepadl hlad. Zjistili jsme ale, že není co jíst. Naštěstí jsem si vzpomněl, že Skici si u mě v batohu nechal jídlo, což se nám náramně hodilo a tak jsme se posadili u cesty avšechno jsme mu to SEŽRALI. Potom jsem všem naordinoval jeden vitamín cé pro zvýšení obranyschopnosti, jeden orofar proti bolesti v krku a jeden orbit proti ústním bakteriím a mohli jsme vyrazit dál.
Vyšli jsme další vysoký kopec a už jsme viděli Napajedla - naše morálka se zvedla. Když jsme pak šli další hodinu a Napajedla se napřibližovala, naše morálka klesla na bod mrazu: Klíště byl naprosto zdrcen a táhl se někde vzadu cedě pritom skrz zuby nadávky. Náhle jsme však vyšli na cestu. Svitla nám naděje. Zjistili jsme, že jsme před obcí Halenkovice, a já jsem vtipně poznamenal, že už je to kousek... Morálka se zvedala, když jsme uviděli ceduli s názvem oné obce. Ovšem taky začaly pekelně bolet nohy, které byly naprosto zničené alternativní turistikou.
Šli jsme půlhodinu a nikde konec - úsměv nám ztuhl na rtech, začali jsme nadávat. Jakýsi psík na nás začal štěkat, ale byl hrubě okřiknut Klíštětem a radši se stáhl. Měli jsme červeno před očima. Nohy bolely. Sužovala nás žízeň. Konec Halenkovic nikde. Klíště nadával, i když tam už žádný pes nebyl a rozhodl se navštívit místní hostinec, aby se napil vody ze záchodu (na záchodě), kde ho stihl posměch místních obyvatel za jeho zevnějšek. Belhali jsme se dál našlapujíce pouze na vnější stranu chodidel. Vtom jsme uviděli něco neuvěřitelného: ceduli značící konec této proklaté vesnice. Naše morálka se trochu zvedla, ale hned spadla, když jsme uviděli, jak daleko jsou ještě Napajedla.
Už ani nevím jak jsme došli k Fatře, pamatuji si jen, že jsem volal Ivovi, kam přesně máme jít. A šli jsme. Před očima jsme měli jen sprchu, jídlo, pití a spacák. A došli jsme, jako druzí, dostali jsme slovní uznání, guláš, dali jsme si pořádnou sprchu, museli jsme si vyslechnout pár posměšků za styl naší chůze a šli jsme spát. A než jsem usnul, řekl jsem si : DOBŘE MY!