Víkend v Londýně

V pátek odpoledne se celá naše družina Koťátek sešla na zastávce v Malenovicích. Nikomu nechyběl spacák ani karimatka a tak jsme mohli vesele vyrazit za dobrodružstvím. Čekal nás víkend v Londýně s Robinsonem Crusoe.

Na klubovnu jsme přijeli za šera a po vybalení věcí jsme se seznámili s Robinsonem. Pozval si nás na pomoc s plavbou do Afriky. Povedlo se mu sehnat loď, ale na nákup dalšího potřebného vybavení mu už nezbyly peníze. To byl náš úkol. Během víkendu jsme pomohli lidem v Londýně třeba se stavbou rozhledny nebo přístavního mola. Za odměnu nám dali libry a my si mohli nakoupit zásoby, pádla, nebo dárky pro domorodce v Africe. Potom jsme hráli divadlo a povídali si o rybách v řece.

Na závěr jsme navštívili slavné londýnské museum. Řádila tam Šklebící se mumie, která odnesla všechny obrazy a děsila hosty. Vytvořili jsme nová díla a společnými silami jsme ji zahnali její vlastní zbraní – strašlivými škleby. Výprava se nám moc líbila a příště nás čeká plavba oceánem za dalším dobrodružstvím.

Aquapark

22.ledna 2014 jsme navštívili se skauty a skautkami aquapark. Sraz jsme měli v 16:00 na nádraží v Otrokovicích. Na vlak jsme čekali skoro půl hodiny, poté jsme se konečně dočkali a vyjeli jsme. Vlakem jsme přijeli na zastávku ve Starém městě, kde jsme přestoupili na vlak do Uherského Hradiště. Na nádraží jsme se zeptali, kama se jde k aquaparku a vyrazili jsme. Před aquaparkem na nás čekal další člen. Koupili jsme si vstupenky, převlekli se a už jsme řádili ve vodě. Nejvíce nás bavila jízda na nafukovacích kolech na tobogánu. Večer jsme se vraceli vlakem domů, ani se nám z aquaparku nechtělo. Doufám, že brzy podnikneme nějakou podobnou akci.

Výletu se zúčastnili: Michal, Honza, David, Kuba, Peťa, Mates, Terka, Aneta, Danny a Ivo.

Ivova poznámka: na nádraží jsem se neptal na cestu k aquaparku, ale volal jsem Matějovi, jestli už tam na nás čeká.

Napsal Michal, úpravy Ivo.

Skautské středisko na podzim 2011 a v zimě 2012

Ačkoli by se podle četnosti příspěvků v minulém období mohlo zdát, že všichni členové střediska jsou medvědi a na zimu se oddávají spánku, opak je pravdou. Zima a podzim byly v našem podání minimálně stejně akční jako ostatní části roku. Jen tato naše kronika trochu strádala, neb náš největší a nejlepší přispěvatel se věnuje studiu mimo město (a my mu to nemáme za zlé). Abychom však nezůstali u planého omlouvání, pojďme si připomenout naše podzimní a zimní akce.

Křížem krážem republikou
Na 24. září 2011 připadl Den železnice a krnovští skauti se rozhodli jej využít k uspořáduání velké cestovatelské soutěže. Pětičlenné týmy skautů vyrazily po půlnoci na železnici a snažily se během 24 hodin ujet co nejdelší vzdálenost. I otrokoviční skauti (ve složení Peťa, Mates, Aleš, Danny a Ivo) se k akci přidali. Nechtěli jsme se však spokojit jen s pustým objížděním různých železničních tras. My jsme vyrazili do Hlučína a Darkoviček a prohlédli si vojenské opevnění ze 30. let minulého století. Po prolezení několika pevnůstek a několika fotkách na tancích jsme z Hlučína pokračovali do Olomouce a navštívili místní akvapark. Celkem se nám podařilo ujet 300 soutěžních kilometrů.


Ekologická výprava na Zikmundov
Přelom září a října byl pro otrokovické skauty ve znamení ekologie. A tak jsme v pátek 30. září odpoledne vyrazili na střediskovou výpravu na skautskou základnu Zikmundov u Lukova. Páteční večer jsme si zahráli několik seznamovacích her, neboť zejména mezi světluškami bylo hodně nových tváří. V sobotu už ale začala pořádná ekologická hra - třídil se odpad, recyklovalo se o 106, vyráběly se ozdoby z přírodních materiálů. Odpoledne jsme si pak udělali výlet na Králky u hradu Lukova, kde si i ti nejmladší mohli vyzkoušet základy skálolezení. Večer byl naplněn táborákem s písničkami a kytarou a když padla tma, byla pro všechny nachystaná stezka odvahy.
(fotky zde)

Zlaté oči
Už popáté se otrokovické ulice naplnily hravými a šiferchtivými účastníky hry Zlaté oči. Letos se zúčastnilo 10 týmů, zatím nejvíc ze všech ročníků. A i když všechny úkoly splnilo 7 týmů a do cíle nakonec dorazili všichni, vítěz může být vždy jen jeden. Týmu Čtyři a půl chlapa ještě jednou gratulujeme!

(víc informací a fotky)

Zima jak ji neznáte 2012
Letošní ZJJN jsme pojali jako závod pro všechny světlušky, vlčata, skautky a skauty. Hra probíhala v pátek 10. února večer a končila v sobotu dopoledne. Herní týmy byly rozděleny napříč oddíly a večer i ráno pro ně byly nachystané různé obtížné i jednoduché úkoly a šifry (např. usmaž volské oko na ohni). Celá akce byla spojena s přespáním v klubovně a několika dalšími malými hrami.

Zimní Eliška 7

V pátek 9. 3. jsme se vydali na další střediskovou výpravu. Naším zimním cílem byla už posedmé skautská základna Eliška u Fryštáku. Letos jsme v jejím prostředí rozhodli dobýt severní pól. A to i přesto, že nás počasí opět pěkně vypeklo a sníh z louky u základny téměř úplně slezl. Zbyla jen několikacentimetrová vrstva u potoka a u studánky. I tak ale stačil tento prostor na několik her a úkolů, které měly prověřit schopnosti našich dobyvatelských expedic k přežití v ledové pustině. Došlo i na skupinový běh na lyžích a vaření vlastní kotlíkové večeře. Dobýt pól se sice žádné expedici nepodařilo, avšak vítězný tým mu opravdu nebyl daleko. V neděli jsme tedy mohli jet domů s předsevzetím, že příště se to určitě podaří :-)

Uf, tak to bychom měli ty větší akce. Bylo jich samozřejmě víc - Game party, Cestománie, Vánoční posezení, naše účast na turnaji v Bangu! a další...

Konec sršňů

Dneska jsem v klubovně objevil sršní hnízdo. Došlo k tomu tak, že do mě jeden z těch sršňů málem vrazil a rozplácl se o dveře klubovny. Chvíli jsem přemýšlel jestli ho nemám zašlápnout, ale místo toho jsem ho sledoval, jak odlétá nahoru do štítu klubovny, kde se k němu přidalo několik dalších. Takže hnízdo bylo přímo nad vchodem na půdě. To byl trošku šok, na vosy jsme v klubovně už zvyklí, ale na sršně ne.

Zavolal jsem hasiče a chvilku se s nimi dohadoval, kam že to vlastně mají dojet. Přijeli asi za 10 minut i s houkáním a hned se dali do práce. V těch modrých hasičských mundůrech se navlékli do bílé včelařské kombinézy, na hlavy kukly a šli si obhlédnout místo zásahu.

Pak shodili to hnízdo do pytle a snesli ho dolů. Mělo dobrých 40 cm v průměru. Sršni zavření v pytli z toho moc nadšení nebyli a snažili se prokousat ven, takže je hasiči postříkali nějakou chemií.

Jenže to je jen otupilo a zalezli do hnízda. Takže bylo třeba rozšlapat to hnízdo a postříkat to znovu. Tentokrát už insekticid zabral.

Zasahující hasiči byli pěkně zpocení, páč byli na sluníčku a měli na sobě několik vstev těžkého oblečení. Nakonec prohlásili, že ten zásah byl v pohodě, protože sršni byli z toho horka na půdě klidní a nesnažili se útočit. Ale prý tam zbylo ještě kolem 20 jedinců, kteří tam ještě dneska budou to hnízdo hledat, než odletí jinam. Takže bacha!

Preview: SVATOPLUKOVY PRUTY

Tento příspěvek napsal Klíště, kterému tímto děkuji. All rights reserved. Původní text jsem se pouze snažil očistit od pravopisných chyb, kterých věru nebylo málo :)

Jak jistě víte, náš kmínek se účastnil roverského kurzu Svatoplukovy pruty. Kurz probíhal ve dnech 19.-28.8. 2011 na skautské základně Mentaurov vzdálené asi 5 km severně od Litoměřic. Účastnili jsme se ve složení Klíště, Kájínek a Milča Kanec… a ještě nás měla doplňovat Anet, ale ta to na poslední chvíli odřekla, ale myslím, že kdyby jela na pruty s náma, udělala by určitě líp.

Tak dost keců, pojďme k tomu, jak to probíhalo... Všechno začlo tím, že Méďa zase jednou navrhnul, že bysme se mohli trochu rozhýbat a něco začít dělat a předhodil před nás návrh jet na Pruty. Aktivní jádro kmene to přijalo kladně (až na mě, byl jsem na pochybách) (a taky se mu nechtělo; pozn. korektora) a hned se všichni jali přihlašovat a začali se těšit.

Pak když nadešel den před D a když přijeli instruktoři Pudil a Hruška, aby si zkontrolovali, koho vlastně berou na kurz, a pohovořili s námi ohledně kmene a tak, začalo to ve mně vřít a říkal jsem si, že bych mohl přijít o Mega akci (což se ukázalo jako pravdivé), tak jsem se nesměle zeptal, zdali by bylo možno se ještě přihlásit. Bylo mi sděleno, že prej není problém. Tak jsem se přidal k těšícímu se týmu. No a nezbývalo nic jiného než čekat…

Asi od půlky srpna jsme si začali uvědomovat, že termín odjezdu se blíží, tak jsme začali řešit technické náležitosti ohledně cesty a toho, kde sehnat černou obálku. A když konečně nadešel předvečer odjezdu, začaly vyvstávat nečekané okolnosti toho, že půlku věcí, co jsme měli mít, nemáme. Ovšem uspokojil nás můj velmi laxní přístup: „Necháme budoucího Pavla a Vencu, ať to vyřeší“…

Nadešlo ráno odjezdu, nakonec jsme rozhodli, že pojedeme autem. S radostí jsem se zhostil tohoto úkolu (říká svému autu koblížek, to mluví za vše; pozn. korektora). Vyrazili jsme s menším asi půlhodinovým zpožděním způsobeným nakládáním věcí a Kájínkovým srdceryvným loučením s maminkou (dlouze jsem se loučil pouze s Víťou a Fandou; pozn. dotčeného korektora). Vybaveni energiťákem a dálničkou ještě teplou z tiskárny jsme vyrazili na dálnici směr Brno. Většinu cesty do Brna jsme nasadili dosti hektické tempo (je to rebel!; pozn. korektora), protože jsem si potřeboval dokázat ze 130tka je pro slabochy, což se ovšem projevilo na spotřebě. Takže od Brna dál už byla cesta klidnější a nebýt dosti nepříjemné průtrže mračen na Vysočině, kde jsem místy vůbec neviděl (jsem rád, že to říkáš až teď; pozn. mírně vyděšeného korektora), co se přede mnou děje, by cesta vůbec nestála za řeč.

Do Litoměřic na náměstí jsme nakonec přijeli s krásným asi hodinovým předstihem. Ale než jsem našel vhodné místo k parkování, vyžádalo si to notnou dávku sprostých slov (dlaždič je proti němu břídil; pozn. korektora). Když se to nakonec podařilo a parkovací lístek byl koupen, bylo zjištění, že město je „jak na sviňu“ vybaveno nejedním náměstím, ještě o to víc šokující. S další dávkou sprostých slov jsme se vydali hledat příslušné náměstí pěšky s myšlenkou, že ten parkovací čas Litoměřicím jen tak nedarujeme. Úspěšně jsme našli Dómského náměstí i s vhodnou přístupovou cestou a po cestě zpátky jsme se zastavili v místních informacích pro mapu okolí, kde jsme potkali dalšího ztraceného účastníka. Místní domorodci se asi na Milču dívali s podivem, když začal lihovkou vymalovávat obálku a přitom kreslit po konferenčním stolku, což, jak nám potom s klidem oznámil, nešlo smazat, tak jsme radši utekli.

Po příchodu na náměstí jsme zjistili, že už i další účastníci očekávají příchod Svatoplukových poslů. Pár minutek uplynulo a nakonec se stalo. Účastníci byli odvedeni na místo hostiny, ale Otrokovice zase zabodovaly, protože si nechaly věci v autě. A když jsme se vrátili na náměstí, už tam bylo vymeteno. Takže jsme vyslali rychlou spojku Milču na kole, aby zjistil, kam máme jít. Nakonec se nám podařilo dostat se na hostinu.

Tady bych svoje vyprávění ukončil. Jak naše dobrodružství pokračovalo dál, co jsme se na prutech naučili, snad i fotky a co bude dál s kmenem, se dozvíte na schůzce. Takže neváhejte a přijďte bude to MEGA NÁŘEZ !!! (mega hej tř tř chudrž, pozn. korektora)

Fotky nafotil Milča.

Puťáček 2011 - Žďárské vrchy

Od 1. do 9. července se část žabek a roverů vydala na putovní tábor do Žďárských vrchů. Později se k nám připojili také skauti v čele s Ivem a Mirou. Původní tvrdé jádro mělo ale pouze 6 členů. Stan Jurek nový: Anet + Zuzka, stan Jurek starý a prosakující: Milča + Kájínek, stan Coleman s prasklou tyčkou: Adéla + John.

Kdybych měl popisovat všechno, co jsme zažili, tak by to byl menší román, takže z každého dne vypíchnu jenom pár bodů:

Den první

Sraz na nádru jako obvykle.

Každý dostal slušný příděl high-endového a vymazleného jídla: 5 paštik z Babic, 1 miništangle vysočinky, 2 nová smetanová taveniska, 3 konzervy (fazole s párkem, čočka s párkem, lečo), půlku chlebiska a 2 lehce otlučená jablka (Zuzka s Anet měly místo těžkých konzerv ultralehké těstoviny).

Asi mám malý batoh - musel jsem vyházet pár nepotřebných věcí (3 trika, 1 trenky, 1 mikina, 1 kroj) a hned se mi tam všechno vlezlo... No, až na půlku chleba, kterou mi vzal Milča, a vysočinu, kterou mi vzala Anet.

Když John hledal lístek, Zuzka ho popohnala: "Tak pohni, taťko!" John hned zareagoval: "Neboj, mamko." To nás dost pobavilo, jenom průvodčí se díval nějak zmateně.

V Brně jsme měli čas tak jsme si koupili něco na zub: točenou zmrzlinu, která nechutnala jako točená, nebo turecký gyros od nějakého Mustafy a spol.

Dojeli jsme až do Světlé nad Sázavou.

Odtud jsme šli tak 4 kiláčky a u Vilémovce našli supr louku na stany. Když jsme postavili stany, už tak supr nebyla. Lítaly tam jakési bzučící potvory. Humus! Ani repelent Predator XXX nepomáhal.

Rozhodli jsme se, že se půjdeme projít a narazit na hospodu. Haškův ležák (38 Kč).

Vyčůrat a spat.

Den druhý

Ráno jsme vyrazili do Lipnice na prohlídku hradu. Byla to vlastně zřícenina, ale vstupné osm pětek bylo, jako bychom šli na Karlštejn.

Lákadla hradu: zeď, díra, tmavá díra, díra ve zdi (okno), pokladna se suvenýry, záchody.

Začalo pršet.

Koupili jsme Méďovi dřevěnou pohlednici a čekání na Adélu, která si ještě prohlížela zdi a díry, jsme si zkrátili vlastními ilustracemi pohlednice. Hlavně Johnův Superman stál za to.

Přestalo pršet.

Pak jsme se vydali najít oči a uši vytesané do skály, ale místo toho jsme našli zatopený lom.

Po cestě jsme jedli třešně, rybíz, lesní jahody a borůvky.

John zpíval svoje hitovky.

Dřevěná pohlednice se zlomila.

Na Orlíku nás nechali přespat přátelé hradu. Ještě před spaním jsme se vydali do motorestu něco pojíst (+ Bernard 12°/Kofita nebo co).

Den třetí

Ráno hnusný déšť. HUMUS. Ve stanu mokro až na půdu. Rychle jsme se schovali pod střechu a posnídali.

Pak jsme se rozhodli, že si cestu zkrátíme a pojedeme vlakem z Humpolce do Žďáru, odkud půjdeme k Velkému Dářku. A taky jsme tak udělali. Pršelo jen se lilo, ale šli jsme. Nasadili jsme docela rychlé tempíčko, abychom to měli už za sebou.

V kempu u Dářka na nás čekala nádherně podmáčená louka a hlavně sprcha! Kluci - dámská sprcha - odtékala. Holky - pánská sprcha - neodtékala. (zlomyslný smích) Pak jsme to zakempili do místního restauračního zařízení a nadlábli se (+ Rebel 12°/ Kolikola).

Den čtvrtý

Prší. Humus. Naštěstí jsme se probudili až k poledni.

Čekali jsme, až se k nám připojí skauti. Čekali jsme kde jinde než v restauračním zařízení.

Zuzka s Anet vystřihovaly čajové pytlíky. Milan a John hráli medžiky. Adéla si četla. Já jsem se nudil.

Nuda přerušena naučnou stezkou kolem Dářka. Už nepršelo a bylo to oukej. Potkali jsme sbalenou slámu a trochu se na ní vyřádili.

Když jsme přišli do kempu, skauti ve složení Aleš, Cycynek, Martin, Mates, Peťa V. a Peťa Z.už byli na místě. Sdělili jsme si naše dosavadní dojmy v hospodě a šli jsme spát.

Den pátý

Další den se naše cesty opět rozdělily, my jsme šli do Žďáru vybrat peníze a sníst meloun a skauti šli kolem Dářka.

Z hnusného počasí se ale najednou udělalo děsný sparno hele! Takže když jsme se ve Žďáru nadlábli a vydlábli meloun a vyrobili helmu Jardy Jágra, rychle jsme spěchali k Dářku, protože tohle bylo úplně koupací počasí, a navíc, Ivo měl v plánu půjčit šlapadla.

Dářko bylo studené jak Němka. Trio Milča, Mira a já jsme se tam nakonec odvážili, ale hned jsme vylezli. Prostě máčky. To Adéla tam hupsla jako by nic a plavala aspoň půl hoďky. Na šlapadlech to byla sranda, nikdo se neutopil ani nepotopil... I když, šlapadlo s posádkou ve složení: Aleš, Mates, ale hlavně Ivo a John mělo co dělat, aby neskončilo na dně mořském (rybničním).

Večer jsme šli do staré známe hospůdky, kde byl nějaký country band, co to tam úplně rozjížděl.

Den šestý

Konečně jsme opustili Dářko a vydali se směrem na Devět skal. Pažák.

Začalo hledání kešek pod odborným dozorem Miry (nenašli jsme jenom jednu, což je bez GPSky docela úspěch).

Naobědvali jsme se na Žákově hoře, kde si skauti zahráli první hru na pamatováka (nevím proč, ale Líza Simpsonová byla za dva body...).

Vylezli jsme na Devět skal a pak jsme si u čerstvě natřeného rozcestníku zahráli druhou hru: hod šiškou na turistickou značku.

Cesta vedla kolem různých skal a Milča z toho byl úplně nešťastný. Na žádnou si totiž nemohl vylézt. Myslím, že měl horolezecký absťák.

Došli jsme do kempu. 1 Poličské pivo, prosím. Holky se pohoupaly. Nadlábli jsme se. Zahráli jsme si stolní fotbálek, ale bohužel jsem se nepotkal s formou. Ivovi byla dovezena kytara.

Šli jsme spát (velké zklamání :D).

Den sedmý

Přes tři autobusy jsme se ocitli u přehrady Vír. Nějak jsme vylezli na hráz a tipovali jsme kolik má metrů. Metrů měla dost a nejblíž byla Adéla.

A pak do kopce na Zubštejn. Solidní krpál, navíc bylo zase děsný sparno.

Zubštejn jsme celý prolezli a našli obří kešku.

Souboje na kládě. Soupeři Johna se všichni váleli v kaluži krve na zemi, ale ve finále John narazil na Iva. Zem se třásla, stromy se lámaly. A Ivo nakonec zvítězil, ale John měl víc bodů, takže celkově vyhrál on.

Dobývání strážní věže - šišková válka. Obránci věž uhájili.

Stezka odvahy. John kvílel ukázkově, Cycynek se bál a Mates šel úplně jinama.

Den osmý

Ze Zubštejna jsme šli na Pernštejn. Cesta byla místy dost jako v pralese. Bohužel mačetu jsem měl až na dně batohu, tak jsem ji nevytahoval.

Poobědvali jsme před sámoškou, kde jsme skoro vykoupili nanuky.

Na Pernštejně jsme si odpočinuli a šli do Nedvědic na véču.

Našli jsme supr louku, kde jsme přespali pod širákem. Stan si pro jistotu postavil Ivo s Mirou a Zuzka s Anet.

Den devátý

V pět ráno začalo pršet. Přikryl jsem se bundou a přemýšlel, jestli jsou spacáky vodotěsné. John pořád říkal, že je to jenom přeháňka. Pršet nepřestávalo. Když jsme se probudili, bylo naštěstí zase děsný sparno.

Vyhlásili jsme pořadí v minitáborové hře. Vyhrál Mates a dostal nanukový dort.

Na nádraží poslední společné foto a pak domů. Ve vlaku to Ivo rozjel s kytarou, takže cesta rychle ubíhala.

Přijeli jsme do Otrokovic, dali jsme třikrát zdar puťáku a rozešli se domů.

Nepamatuju si, kolik kilometrů jsme ušli, ale to není důležité. Prostě jsme si to užili. (ale ty kilometry by někdo mohl napsat do komentářů)

Vyhlašuji soutěž!!! Do komentářů napište jednou větou, jaký byl puťák podle vás! Nejlepší komentátor bude odměněn čokoládou nevyrobenou v Polsku!