Jak jistě víte, náš kmínek se účastnil roverského kurzu Svatoplukovy pruty. Kurz probíhal ve dnech 19.-28.8. 2011 na skautské základně Mentaurov vzdálené asi 5 km severně od Litoměřic. Účastnili jsme se ve složení Klíště, Kájínek a Milča Kanec… a ještě nás měla doplňovat Anet, ale ta to na poslední chvíli odřekla, ale myslím, že kdyby jela na pruty s náma, udělala by určitě líp.
Tak dost keců, pojďme k tomu, jak to probíhalo... Všechno začlo tím, že Méďa zase jednou navrhnul, že bysme se mohli trochu rozhýbat a něco začít dělat a předhodil před nás návrh jet na Pruty. Aktivní jádro kmene to přijalo kladně (až na mě, byl jsem na pochybách) (a taky se mu nechtělo; pozn. korektora) a hned se všichni jali přihlašovat a začali se těšit.
Pak když nadešel den před D a když přijeli instruktoři Pudil a Hruška, aby si zkontrolovali, koho vlastně berou na kurz, a pohovořili s námi ohledně kmene a tak, začalo to ve mně vřít a říkal jsem si, že bych mohl přijít o Mega akci (což se ukázalo jako pravdivé), tak jsem se nesměle zeptal, zdali by bylo možno se ještě přihlásit. Bylo mi sděleno, že prej není problém. Tak jsem se přidal k těšícímu se týmu. No a nezbývalo nic jiného než čekat…
Asi od půlky srpna jsme si začali uvědomovat, že termín odjezdu se blíží, tak jsme začali řešit technické náležitosti ohledně cesty a toho, kde sehnat černou obálku. A když konečně nadešel předvečer odjezdu, začaly vyvstávat nečekané okolnosti toho, že půlku věcí, co jsme měli mít, nemáme. Ovšem uspokojil nás můj velmi laxní přístup: „Necháme budoucího Pavla a Vencu, ať to vyřeší“…
Nadešlo ráno odjezdu, nakonec jsme rozhodli, že pojedeme autem. S radostí jsem se zhostil tohoto úkolu (říká svému autu koblížek, to mluví za vše; pozn. korektora). Vyrazili jsme s menším asi půlhodinovým zpožděním způsobeným nakládáním věcí a Kájínkovým srdceryvným loučením s maminkou (dlouze jsem se loučil pouze s Víťou a Fandou; pozn. dotčeného korektora). Vybaveni energiťákem a dálničkou ještě teplou z tiskárny jsme vyrazili na dálnici směr Brno. Většinu cesty do Brna jsme nasadili dosti hektické tempo (je to rebel!; pozn. korektora), protože jsem si potřeboval dokázat ze 130tka je pro slabochy, což se ovšem projevilo na spotřebě. Takže od Brna dál už byla cesta klidnější a nebýt dosti nepříjemné průtrže mračen na Vysočině, kde jsem místy vůbec neviděl (jsem rád, že to říkáš až teď; pozn. mírně vyděšeného korektora), co se přede mnou děje, by cesta vůbec nestála za řeč.
Do Litoměřic na náměstí jsme nakonec přijeli s krásným asi hodinovým předstihem. Ale než jsem našel vhodné místo k parkování, vyžádalo si to notnou dávku sprostých slov (dlaždič je proti němu břídil; pozn. korektora). Když se to nakonec podařilo a parkovací lístek byl koupen, bylo zjištění, že město je „jak na sviňu“ vybaveno nejedním náměstím, ještě o to víc šokující. S další dávkou sprostých slov jsme se vydali hledat příslušné náměstí pěšky s myšlenkou, že ten parkovací čas Litoměřicím jen tak nedarujeme. Úspěšně jsme našli Dómského náměstí i s vhodnou přístupovou cestou a po cestě zpátky jsme se zastavili v místních informacích pro mapu okolí, kde jsme potkali dalšího ztraceného účastníka. Místní domorodci se asi na Milču dívali s podivem, když začal lihovkou vymalovávat obálku a přitom kreslit po konferenčním stolku, což, jak nám potom s klidem oznámil, nešlo smazat, tak jsme radši utekli.
Tady bych svoje vyprávění ukončil. Jak naše dobrodružství pokračovalo dál, co jsme se na prutech naučili, snad i fotky a co bude dál s kmenem, se dozvíte na schůzce. Takže neváhejte a přijďte bude to MEGA NÁŘEZ !!! (mega hej tř tř chudrž, pozn. korektora)
Fotky nafotil Milča.
