Světlušky a skautky na Moravské Sahaře

Poslední víkend v červnu jsme se světluškami a skautkami zakončily výpravou, která se plánovala hodně hodně dopředu. Účast nebyla stoprocentní, ale i tak nás nebylo málo. Všechno začalo pátkem 24. 6. ráno. Holky dostaly omluvenky do školy, aby nebyly žádné problémy. Už jen cesta do vlaku nebyla přímo vzorová. Půlka si stěžovala, že mají těžký batoh, některé se zasekly ve dveřích, některé dokonce nemohly vyjít tři schůdky vedoucí do vlaku. No… Tak nám to nějak začalo :)

První v pořadí byla návštěva Zoologické zahrady v Hodoníně. Batohy jsme si nechaly u paní v pokladně. Holky dostaly papírek s úkoly, které měly během rozchodu vyplnit. Na konci se losovalo o mini cenu. Anetka s Natkou trávily nejvíce času krmením koz. Na oběd jsme si daly hranolky v místním bufítku. Vypravily jsme se zpátky do města, kde se nakoupilo jídlo na další dva dny. Nastupujeme do vlaku a vyrážíme směr Bzenec Přívoz. Od zastávky do kempu, ve kterém nás ubytovali v chatkách, to bylo kolem 3-4km. A doba cesty, kterou jsme ušly, trvala asi přes dvě hodiny. Jídlo jsme táhly se Zuzkou v taškách, které po ňáké době ztratily uši. Takže tašky pod pažu a jdeme. Konečně dorážíme do kempu. Holky se jako první ptají na bazén. Pán nám řekl, že bazén není zrovna nejčistší. Ale to už byly holky dávno v bazénu. Po oschnutí jsme se vypravily k Žilkovému dubu. To je dub uprostřed borovicového lesa, ke kterému se váže jedna strašidelná příhoda. Na véču jsme si na ohýnku udělaly maso s bramborami zabalené v alobalu. Foxka nám to všechno pěkně okořenila, takže to byla mňamka. Po náročném dnu zaleháme do spacáků.

Ráno na nás čekala rozcvička připravená skautkami. Naplnily jsme břicha makovcem a dětským kapučínkem, které po pravdě nechutnalo zrovna podle našich představ. Ale i tak se to dalo vypít. V kempu se začala připravovat svatba, a tak abychom nepřekážely, vyrážíme k meandrům Moravy. Délka trasy opět nebyla dlouhá, ale i tak nám to zabralo půl dne. Došly jsme k lomu, kde se těží písek. To, že lom byl oplocený a všude byly značky Vstup zakázán, holkám vůbec nevadilo. Jezdily po zadku dolů i nahoru, křížem krážem. Z písku postavily hrad a už nás čekal asi jen jeden km na místo, kde budeme spát.

Po odložení batohů, postavení stanů a po uvaření oběda, jsme se daly do plavek a z příkrého srázu do Moravy. Tahle akce (koupání v Moravě) byla původně tajná. Ale po telefonátu Anetčiného taťky není utajeného lautr nic. Znělo to asi takhle: Ahoj tati! Unáší nás proud, skáčeme bungee jumping a děláme suky. Překlad: Koupeme se v Moravě, válíme se v písku a vážeme uzly. Skautky připravily pro světlušky menší hru. Před večeří si holky vytáhly barvy na tělo, což znamenalo, že nikdo nezůstal čistý. Obličej, nohy, ruce, břicho i záda. Všechno bylo pomalované všelijakými obrázky. Po večeři, až se setmělo, se odehrála stezka odvahy. Přes den velké hrdinky, ale v noci se to neodváží jít ani 200m samo… Jo, to jsou naše holky :) Před uložením ke spánku se zhodnotil celý rok. Světlušky dostaly pamětní listy, malou drobnost a všechny dostaly kokina.

Ráno nás čekalo balení a cesta domů. Abychom si usnadnily cestu a hlavně ukrátily, šly jsme skrz lom. Slunce pražilo, v zápětí sprchlo pár kapek, a zas svítilo. Na nádraží přicházíme o něco dřív, tak jsme se rozhodly, že půjdeme na oběd. Poblíž ale nevidíme žádnou restauraci, tak máme v plánu se někoho zeptat. Jenže v Bzenci v neděli ani noha, tak nám nezbylo nic jiného než zazvonit na panelák. Otevřela nám milá paní, která nejspíš vařila něco s mrkví, protože tím voněl celý dům. Doporučila nám jeden motorest kousek od nádraží. Batohy na záda a vyrážíme. Uvítala nás paní s koťátkem, jehož příhodu raději zmiňovat nebudu. Zuzka vytahovala Foxce z nohy žihadlo od vosy, které se nakonec ukázalo, že nebylo žihadlo. Daly jsme si kofolu, polévku a hranolky. Zakončily jsme to zmrzkou a teď už spěcháme na vlak. Po únavném, ale myslím, že vydařeném víkendu se vracíme domů o 2hoďky dřív. Tímto holky zakončily školní skautský rok 2010/2011. Příště snad účast stoprocentní ;)

Přes prázdniny neleníme

I přes prázdniny se pořád něco děje. Zatímco ostatní (Roveři, Skauti, Žabky) chodí po Vysočině, tak Medvěd doma datluje do počítače a snaží se ladit střediskové weby tak, aby byly od září opět v pořádku.Střediskové weby:

• www.skautotrokovice.org
• skautotrokovice.blogspot.com - všímáte si, že je celý v novém?
  
• zlateoci.wz.cz
• facebook.com/SkautOtrokovice
  

Krom toho se rodí nápady na zářiový nábor, ve kterém půjde o 2000 pokladů.
Připravujeme se taky na Zlaté Oči, které vás čekají v listpadu, třeba tak že teď mají vlastní galegii na Rajčeti:


zlateoci.rajce.net

Ivančena 2011

Letos jsme se chytře vydali na Ivančenu o týden dřív, abychom se u ní nemuseli moc mačkat s ostatními skauty. No a taky byly jarní prázdniny a přímo sqělé počasí, tak proč toho naplno nevyužít? Sraz byl jako obvykle na nádraží, kde jsme zjistili, že účast je docela mizerná. Hlavně roveři to flákali (nejvíc Klíště :D) - tři kousky z deseti není moc dobrá vizitka. No, aspoň jsme nemuseli brát tolik stanů... Nejdřív jsme jeli écéčkem do Ostravy. Celkem muka. Vlak narvaný(Ivo po cestě na nádraží: "No aspoň že si ve vlaku sednem, ve čtvrtek nikdo nejezdí.") , stojíme v uličce, okna nejsou otevírací a klima je jenom v kupéčkách. Nářez. K tomu chce ještě uličkou projet Polka s občerstvovacím vozíčkem. Měla skvělé organizační schopnosti a všechny si nás v uličce srovnala na jednu stranu a ještě do toho stihla pekelně rychle mluvit polsky.
Pak přesedáme a jedeme do Frýdku-Místku. Tam se naším domovem na jeden den stane skautský dům. Je nám přidělena tělocvična s horolezeckou stěnou - to ocení hlavně vlčata a skauti. Shodí batohy a už šplhají, visí, skáčou a řvou. Pak jdeme s Méďou a Anet na obří nákup do teska - chleby, paštiky, klobásečky, záviny, jablka, tatranky, rostlinné tuky (prostě másla) atd. Je toho plná krosna. Večer se pak hraje Městečko Palermo a vyhrávají samozřejmě mafiáni :) Ještě udělat sýrovou pomazánku ze sýra a rostlinného tuku a pak jdeme na večerní procházku po Frýdku (a taky Místku). A pak jdeme spát. Na každého naštěstí vyjde pohodlná matrace, takže je vše oukej.

Druhý den ráno jdeme navštívit místní zámek. Je v něm muzeum Beskyd. A hodně skleněných vitrín. A hodně vlčat a skautů.
Sklo + vlčata + skauti = mírně nervózní paní průvodkyně.
Naštěstí je sklo bytelné, takže se nic nerozbilo (až na nějakou truhlu, ale tu paní průvodkyně na místě opravila). V poslední místností je obrovský losos s velkýma parohama (dobře, možná to byl los...). Před zámkem společné foto a půlhodinový rozchod pro ty mladší. Johnovi se rozzáří oči. Mluvil o tom celý den a teď je to tu - nádherná stinná zahrádka + solidní nabídka piv.
My starší, plnoletí uděláme jedno zdvořilostní kolečko po náměstí a už sedíme ve stínku a pijeme jedno osvěžující pivečko (nebo 60% pomerančový džus). Na náměstí se pak do středu naší pozornosti dostává kašna, takže máme za chvíli všichni mokrá záda.

Na oběd má být slepičí vývar bez glutamátu s mraženou zeleninou a nudlemi. Jako zákusek se bude podávat vysočina. Vodě nějak nebylo do varu, ale nakonec vše dobře dopadlo. John si krájí vysočinu přímo do polívky místo játrových knedlíčků - maso jako maso. Po obědě opouštíme Frýdka s Místkem a jedeme vlakem do Ostravice. A odtud už pěšky na tábořiště. Batohy jsme měli těžké. Někdo nesl stany, někdo nesl chleby, někdo nesl záviny a já jsem nesl třináctikilový kámen (zvážení provedl John, který zvedá železa, takže ví), který jsme den dva předtím před klubovnou vyzdobili. Milan si dal s batohem cvičně několik kliků, Anet se pokoušela o to samé a cvičně spadla nosem na asfalt. Pak jsme šli. Po chvilce začala bolet ramena. Úlevu ramenům přinášel pouze kačeří styl chůze - zadek dozadu, hruď dopředu - který je ovšem docela nepraktický a vzbuzuje posměch okolí. Bylo to naštěstí jenom pár kilometrů a už jsme byli na

našem tábořišti. Kolem byly koně a všechno, co k nim patří :D. Vybaveni tábořiště velmi solidní - dvě kadiboudy, stůl, lavice, ohniště a potok s pitnou vodou. Skauti šli na dřevo. Po návratu se jejich stav značně lišil od stavu při odchodu. Radek měl bahno po kolena a říkal: "Bylo tam bahno." Postavili jsme stany a k večeři jsme si opekli špekáčky a chleba (Radek sušil a opékal boty). Pak jsme si s Milanem a Johnem udělali soukromou popotéku a rockotéku před stanem (John: "Milane, dělej aspoň bubny!") A šli jsme spát, další den nás přece čeká

výstup na Lysou! Po ranní hyeně a sbalení stanů jsme se vydali na cestu. Vedla překvapivě pořád do kopce a byla docela únavná. Dělali jsme časté přestávky kvůli těm mladším, ke konci už jsem musel Viktora sbírat z cesty, kde bránil turistickému provozu. Nakonec jsme to ale zvládli. Na Lysé bylo lidí jak psů a psů jak psů. Sedli jsme si a každý si koupil za střediskové peníze polévku. Poseděli jsme, popili jsme a po vrcholové fotce jsme zamířili dolů k Ivančeně.

U Ivančeny jsem konečně mohl vybalit šutráček. Našli jsme mu pěkné místečko tak, aby na něj bylo vidět ( je to v podstatě umělecké dílo ze známé malířské školy AKT: Anet-Kájínek-Terezie). Méďa nafotil nějaké propagační fotky, kde jsme v krojích a v pohybu (bohužel proti slunci), a spěchali jsme k hotelu Bezruč na autobus. Batoh jsem měl až trapně lehký, takže jsem si vzal od Iva stan.

Autobus jsme stihli tak tak a pohodlně jsme se usadili. Začal se tam s námi bavit jeden pán. Nejdřív se projevil jako velký lichotník, když Johnovi tipoval 22 let. Když se pak dozvěděl, že Anet neumí upéct velikonočního beránka, řekl jí, že nic neumí. A jeho "Vy se o ňu bijete?" všechny rozsekalo :D. Pak nám popřál šťastnou cestu a za chvilku už jsme jeli vlakem domů. Byli jsme celkem unavení, ale pak se to stalo. Radek se zabijácky podíval na Sebu a ten se začal nekontrolovatelně smát. To způsobilo, že se musel smát celý vagón. Cesta nám tak rychle uběhla a za chvíli jsme byli v Otrokovicích.

Za rok zase!

Zimní Eliška 6 aneb zažij víkend v Hollywoodu

Je to už ňáký ten pátek, co proběhla tradiční akce Zimní Eliška. A světe div se, ale tentokrát jsme na skautské základně ve Fryštáku byli už po šesté! No a jelikož hlavní pisatel blogu letos na akci onemocněl, dostala jsem na povel napsat pár slov já.

Letošní Zimní Eliška byla poprvé v rukou nás roverů. Pro mě víkend v Hollywoodu začal až v sobotu ráno. Ale ostatní členové střediska na Elišku jeli už v pátek v odpoledních hodinách. Účastníků nebylo tolik, s kolika jsme dříve počítali. Nejspíš to bylo dané počasím, které nám zrovna tento víkend moc nepřálo. Cesta proběhla nejspíš v pohodičce. Jelo se vlakem, pak autobusem a nakonec po svých. Po ubytování a naplnění hladových břich se odehrála mini Talk show, kde v hlavních rolích byl Milan a Klíště. Nemůžu říct, jestli to bylo na extra vysoké úrovni. Ale vzhledem k tomu, že tam chyběl hlavní pořadatel, se to klukům nejspíš povedlo;-) Pak se filmem Vzhůru do oblak zahájil víkend v Hollywoodu, tedy téma letošní Zimní Elišky.

Ráno byla rozcvička a na snídani vánočka s oranžovou marmoškou. Po snídani každý tým hledal kartičky, na kterých byly nakreslené pohádky, popřípadě pohádkové postavičky. Kartičky jsem kreslila já s Terez, kde jsem opravdu předvedla svůj malířský talent (pohádky, které šly poznat, kreslila Terez, já kreslila zbytek). Během této hry jsme s Terez konečně dorazily. Chvíli po nás dorazil i kuchař Micro, Tejra a Adéla. Před obědem se hrála hra na louce se jménem Belgie. Tráva byla po dešti pořádně mokrá a pořádně klouzala. To byl následek toho, že nikdo po této hře nezůstal suchý.



Potom se poznávala filmová hudba. Většina byla lehká, nad něčím se lámaly hlavy. Přišla řada na oběd a nastal polední klid, během kterého jsme já s Méďou připravovali azimuťák. Zprvu nastaly menší komplikace s buzolou. No...komplikace. Spíš jsme si museli oživit určování světových stran podle buzoly. Nakonec jsme to zvládli a ani týmy se neztratily. Takže pohoda jahoda. Po večeři byla v plánu pyžamová párty, ale v prvé řadě si každý, kdo chtěl na onu párty, musel zakoupit vstupenku. Vstupenka se získala splněním (ne)náročného úkolu. Někteří museli hejbnout ušima, jiní si olíznout loket. Ani baletní umění si někteří nenechali pro sebe. Vstupenky zakoupeny, takže vzhůru na PÝŽO PÁRTY!


Párty probíhala zkrátka jako každá jiná párty. Ale na té naší jsme byly všichni v pyžamech. Hrály se hry, tančilo se a dokonce se i jedlo! Odehrála se totiž soutěž v pojídaní párků. Soutěžilo se ve dvou kategoriích. Mladší a starší. V mladších zvítězil Mates, který s plnou pusou od hořčice říkal, že ty párky polyká celé. V těch starších zvítězil Milan. V této kategorii se nám objevila i zástupkyně ženského pohlaví - Liška, která byla Milanovi v patách. Potom se pokračovalo v hraní her a tak dále. Jakožto na každé párty by měla být kulturní vložka, tak ani na té naší nechyběla. Přijela nás navštívit tanečně hudební skupina, jejíž název si zrovna nepamatuju, ale vystoupení bylo ve stylu sladkého mámení. Pobaveníčko to bylo každopádně ;-) Jenže už bylo pozdě a párty se blížila ke konci. Šlo se zkrátka do hajan. Letos to byla první noc na Elišce, kterou jsem spala na zemi. Ze spaní v pěti na jedné posteli jsem nejspíš už vyrostla... Madračky z chatek mi postel nahradily, takže žádné stížnosti nemám. Navíc jsme z madraček vytvořili sandwich, kvůli kterému málem někteří přišli o plíce.


Ranní rozcvičku jsem měla v rukou já. Tohle byla pro mě další divná věc, protože až do teď jsem chodila na rozcvičky mezi posledníma. A dnes jsem musela být v té roli akčního ranního ptáčete. Všichni vyběhli na kopec, pak seběhli z kopce a bylo po rozcvičce. Takže vlastně pohodička. Pak každý tým měl za úkol postavit nápis Hollywood z malých dřevěných kostiček. To byla poslední hra na body. Vyhlásilo se pořadí nejlepších filmových štábů a nastal hromadný úklid. Před odchodem jsme si ještě dali gulášovku a teď už jen batohy na záda a vyrážíme domů. Na nádraží jsme přijeli krapet dřív než bylo napsáno v pozvánce, ale to vůbec ničemu nevadilo. Letošní Eliška byla sice opět beze sněhu, ale i tak se zážitků shromáždilo až až. Teď už nám jen zbývá se těšit na příští rok, snad už se sněhem ;-)


A málem bych zapomněla! Během Elišky se stala věc, která by se měla zapsat do dějin. Tabi už nemůže machrovat se svou bujnou hřívou. Jelikož Míša potřebovala do školy vlásenku, Tabi se nabídl, no a už to jelo. Od teď je to Justin ;-)

Zima jak ji neznáte 2011

První únorový víkend se uskutečnila tradiční akce s tradičním názvem Zima jak ji neznáte. Ještě v pátek sněžilo, takže se dalo předpokládat, že sněhu bude dost i o víkendu. Omyl! Všechno to roztálo. Páteční jednodenní obleva způsobila to, že místo na sněhu se v neděli vařilo na blátě.

A jak to celé probíhalo? Nejdřív jsme se rozdělili do týmů a pak si každý tým měl promyslet, co bude v neděli dobrého vařit. Náš tým se rozhodl pro pořádný kus masa na česneku s bramborami.Klíštěcí tým měl tuším v plánu těstovinový salát, Milanův tým boloňské špagety a Kájin tým plněné pečené brambory. Sbíhají se vám sliny? Mně taky, ale nejdřív jsme museli jít nakoupit suroviny do Billy.

Cestou jsme museli splnit několik úkolů, např. zjistit, co budou dávat v kině nebo jméno otrokovického faráře. Daleko nejsložitější úkol byl ale získat podpis od policisty. Náš tým se řídil heslem "Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi." a odvážně se odebral k policejní stanici. Tam ale odvaha opadla a nastalo váhání. Takto mi to popsal Mates: "No, tak sme tam stáli a najednou se rozsvítilo... A byl tam policajt. Říkám: "Zdrháme!", ale bylo pozdě. Ptal se, co tu děláme, a když sme mu řekli o podpis, tak se podepsal."

Myslím, že podobný postup zvolilo víc týmů, takže se tímto policii omlouváme:) Když bylo nakoupeno a všechny úkoly splněné, šlo se zpátky do klubovny. Tam jsme si zahráli pár her na seznámení, protože přeci jenom my starší jsme ty mladší moc neznali a naopak. Velký úspěch měla zejména hra Deka (ne, nikoho jsme nekopali pod dekou!!) a losování vršků. Při této hře jsem podezřele často trpěl pod Klíštětem a Johnem, kteří se zlomyslně smáli. Pak byl čas jít spát, ale nikomu se nechtělo. Nepomáhaly výchovné metody vedoucí světlušek ani má pohádka. Pak ale přišel Ivo a zjednal si respekt. A pak všichni usnuli. A byla noc.

Ráno začalo rozcvičkou pod vedením známého Dua Pacos. Pak jsme museli do lesa na dřevo, abychom měli čím topit. Rozdělat oheň, vyrobit nějaký ten stojan na kotlík a můžem začít. Nakrájeli jsme brambory, a dali je vařit. Hodina - nic, dvě hodiny - nic, tři hodiny - už tolik nekřupou v puse. Nakonec se nám to povedlo, ale výsledek nebyl zrovna rovnoměrný, poněvadž jsme zapomněli míchat. Ale co byste chtěli? V týmu samí kluci, nezasvěcení do tajů kuchyně :D

Ostatní týmy si vedli o něco lépe než my, ale my jsme to vařili s láskou. Mates pak vynalezl superzpůsob na rozfajrování ohně, takže to šlo líp. Ostatní měli už dávno uvařeno, když my jsme slavnostně ukončili restování masa. V očích kouř, v žaludku prázdno, takže rychle to všechno musíme sníst! Hlad je nejlepší kuchař, takže nám to strašně chutnalo. Mňamka.

Zima jak ji neznáte se letos opravdu vydařila. Do příště potrénovat vaření brambor a bude to bez chybičky. Před vyhlášením výsledků jsme se ještě s Johnem, Svaťou a Milanem nahecovali do vypití obrovského hrnce s čajem. John měl nejvíc žufánků, ale jenom za cenu hrubého faulu na právě pijícího Kájínka. Vaření po zásluze vyhrál Kájin tým, ale všichni dostali drobnou sladkou odměnu a hlavně nálepku! Příští rok snad už na sněhu ;)

Zlaté oči 4

Teď jsem si uvědomil, že jsem ještě nenapsal o posledních Zlatých očích! A to je velká chyba, protože to byla opravdu vydařená, ale hlavně vtipná akce. 20.11.2010. Náš tým Tetra Fix ve složení Kozlowitz Lemur, já, Klíště a Milan (od nejstaršího) vchází do prostoru Otrokovické besedy.

Přicházíme trochu později, poněvadž jsme se ještě stavili v bille... koupit kondomy. Teď to rychle musím uvést na pravou míru: my jsme je nepotřebovali pro osobní potřebu, ale kondomy byly jednou z položek, která neměla chybět v našem vybavení během hry, a co je psáno, to je dáno. Vyslali jsme tedy Lemura (je přece nejstarší :D) aby je v bille koupil. Pokladní se ho zeptala, jestli nemá Billa kartičku, trochu na něj mrkla no a celou záležitost měl z krku. Hned na začátek jsme se královsky bavili.

V místnosti na besedě bylo hodně lidí. Nezvyklé. 7 týmů! Supr! Obhajoba loňského vítězství bude pořádná výzva. Po úvodní prezentaci se dostáváme do role budoucích agentů, kteří mají ukázat, že na to mají, a vyluštit pár šifer. Dostáváme pytel a.. už nic, hra začíná, vypadněte.. Sbohem a šáteček. Co teď, sakra?! V pytli je čokoláda, bonbóny, toaleťák, nějaké brambůrky a MÁJKA.

Vůbec nevíme, zkoušíme různé capiny, ale k ničemu to nevede. V tom Klíště objevil na brambůrkách tečky pod písmeny! Jo! Máme to! Po přečtení otečkovaných písmen jsme slušně řečeno nabuřeni. Vzkaz "Vedle jak ta jedle" opravdu nedokáže povzbudit :D

Jsme zoufalí, voláme nápovědu. Ta nám říká, že máme pořádně prozkoumat májku. Lemur ji zkoumá velmi důkladně a zdá se, že mu chutná. Nic. Sedíme a střídavě každý hypnotizuje svým pohledem kulatou zlatou konzervu. Někdo řekne: "Tak asi máme jít do Babic, no..." Návrh je zamítnut. Asi po hodině na po další nápovědě na to přicházíme: Vodítko v podobě zmenšeniny SPZky bylo ukryto pod etiketou.

Nadáváme si, že jsme tupí. V rychlosti nacházíme auto i se zadáním dalšího úkolu. Početní příklad a fotka zobrazující část pomníku. Příklad je těžký, nikomu se do toho nechce, ale... počkat, ja vím, kde ten pomník je!!! Stíhací jízda začíná. Všichni jsme z Otrokovic a známe své město. Na rovinu říkám, že jsme šifry přeskakovali a šli jenom podle fotek (v podchodu nás trošku zdržel Lišák Tom). Ale pak... Na fotce bylo modré okno v cihlové budově. Konečná.

Nikdo neví. Do šifry se nám nechce. Zkoušíme štěstí, jdeme k technickým službám - nic, jdeme kolem tomy - nic, jdeme ke stadionu - nic. Jdeme do altánku ke klubovně - sedíme, jíme, luštíme šifru. Je jednoduchá. Za čtvrt hodinky ji máme. A kvůli tomuhle jsme chodili hodinu po celém Baťově! Okno je v Tomě. Nacházíme ho, objekty na dalších fotkách poznáváme, stíhací jízda pokračuje.

Až pak... Na fotce je číslo popisné 682. Nikdo neví. Jdeme podle čísel na domech... Nenacházíme. Morálka v teamu upadá. Jdeme do altánku u klubovny. Fotíme fotku našeho týmu. Vidíme, že v klubovně se svítí. " No nic, aspoň se jdem ohřát." Když vidím šestsetdvaaosmdesátku na klubovně, málem mě trefí šlak. Do skautu chodím skoro 10 let a nikdy jsem si toho nevšiml.

Uvnitř je teplo a párky. Přicházíme sice jako poražení, ale zážitek skvělý. Když vyprávíme, jak to celé probíhalo, většina si ťuká na čelo. No doufám, že tohle fiasko aspoň trochu vyváží naše týmová fotka.

PS: Organizátorům děkujeme!

PPS: Pánskou ochranu jsme po celou dobu hry nepoužili... a ani nebylo k čemu.