neděle 25. dubna 2010

Ivančena 2010

Letos se naše středisko rozdělilo na dvě skupiny. Ta prvni (naše) se na Ivančenu vydala už den předem a rozhodla se přespat ve stanech. Druhá (jejich) jela až v sobotu ráno. V naší skupině byli tito: ve stanu A Zuzka Lišková a já, ve stanu B1 Ivo a Bubu, stan B2 Peťa Zábojník, stan B3 nějaké ty skautky:) , stan B4 skauti ve složení Apple, Deny a Tábi.

Pravda, účast roverů nebyla zrovna výstavní, ale Klíště se aspoň přišel rozloučit na nádraží. Jeli jsme écéčkem do Ostravy, pak osobakem do Frydku-Mistku a pak motorakem do Frydlantu. Tam se naše skupina rozdělila na drsoně a saláty následovně: Drsoni: Bubu a já, Saláti: zbytek :D Saláti jeli autobusem až k hotelu Bezruč a odtud na Ivančenu, Drsoni šli už z Frýdlantu. A celkem se zapotili, za což může má smska Ivovi: "Schvalne kdo tam bude driv :D" Nasadili jsme tempo, kterým jsme zdolávali kopec za kopcem. Nakonec skupina Salátů přece jen zvítězila, ale pouze o čtvrt hodiny. Kdybychom nefotili romantické západy slunce, tak je skoro máme.

Postavili jsme stany, posilnili se nějakým tím žvancem a rozhodli se udělat si noční výšlap na Lysou. Nahoru to šlo dobře, jídla bylo dost, navíc mě v kapse hřál BOBÍK maxi čokoládový. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, poněvadž na Lysé byla ještě otevřená hospůdka. Tam jsme si dali občerstvení v podobě kofoly nebo piva. Pak přišly na řadu polévky. Zelňačka vs česnekačka. Dilema. Dlouhé váhání. U mě zvítězila česnekačka. Bohužel. Mohlo se to jmenovat taky Kuchařova pomsta. Koncentrace česneku byla nebývale vysoká, až moc vysoká. Chtěl jsem skoro vytočit číslo 150. Nicméně jsem to všehno snědl a přežil, následovalo vrcholové foto a sestup dolů.

Dolů se šlo hůř. Mohl za to sníh, tma a bílý králík, který nám přeběhl přes cestu. Přede mnou šel Ivo, kterému jsem svítil na cestu. Jednou jsem trochu s baterkou uhnul z cesty a... Ivo byl na zemi, bylo to rychlé, nečekané. Ivo se zvedl a začal mi vysvětlovat že jsem mu nesvítil na cestu a... Ivo byl zase na zemi, ještě rychlejší a nečekanější! :D Byl celý od bahna. Pak přišla další tragédie: Anet si ušpinila svou šmoulí rukavici! Přišli jsme ke stanům (vyžvýkal jsem 2 žvýkačky a řádne si umyl zuby, aby mě Liška vůbec pustila do stanu) a šlo se spat.


K ránu mě probudily skřeky nějakých cizích skautek ve vedlejším stanu. Skandální! Na nos a na nohy kosa, v břiše prázdno. Makovec vše zachránil, Terka s Anet si "vařily" nudle, Ivo čaj z ostružinových listů. Bohužel se mu tam připletlo nějaké jehličí a tráva, takže dostal krycí jméno Jemča - Lesní směs. Charakteristika chuti: teplý. Sbalili jsme stany a čekali až příjde druhá skupina. Čas jsme si krátili ekvilibristikou se zeleným míčkem. Taky jsem si bez problémů došli pro placku Ivančena, která byla zadarmo!


Pak už byl čas ceremoniálu, setkali jsme se se zbytkem našeho střediska. A co to nevidím: Svaťa tam byl taky, nevídané!:) Taky jsme se neúspěšně pokusili s Bubušem svázat Anet tkaničky, ale moc sebou házela a ječela. Následoval ceremoniál, zapěli jsme si skautskou a československou hymnu, vyslechli podařené projevy a pak se kroky našich dvou střediskových skupin opět rozešli. Oni šli na Lysou, my dolů.

Cestou dolů jsme opět vytáhli zelený míček, tentokrát jsme do něj kopali. Cesta byla z kopce, takže nám dost utíkal, takže jsme za ním spěchali a každého předbíhali. Ale nikdy nám nespadl mimo cestu. To až se do míčku opřela Anet. Míček se nádherně nesl, dvakrát poskočil a zmizel v hloubi lesa. To nás zdrželo a vyslechli jsme si posměch od jedné bandy skautek. Nicméně potom se naše souhra výrazně zlepšila a tuto zlotřilou bandu jsme zase předběhli, což pro ně musel být velmi potupný zážitek:).


Zastávka v hospůdce v Malenovicích. Občerstvení v podobě piva a kofoly. Smích vzbuzovaly naše fotky z mladých let, které kolovaly okolo stolu, pak si k nám ještě navíc přisedl zvídavý pán, který měl "každé oko jiné" a minimálně 5 piv v sobě. Ptal se nás, co jsme zač a a co v tom skautu děláme. Odpověděl jsem mu popravdě, že hrajeme fotbal:D.


Pak jsme šli dál, až jsme došli do Frýdlantu. Na řadu přišel konečně můj Bobík, ale snědl jsem jen půlku, protože Bubu říkal něco o střevních potížích. Pak jsme si šli házet, kopat a pinkat se zeleným míčkem do parku vedle nádraží. Byl čas odjezdu, kupodivu jsme si ve vlaku i sedli. Zjišťovali jsme, že jsme v obličeji pěkně opálení, nebo spíš spálení jak ředkvičky. Navíc mi Bubu přivázal tkaničky k sedadlu, což od něj nebylo hezké:D. Na řadu opět přišel zelený míček, jenž ovšem zapadl pod sousední sedadlo, a já jsem se musel po kolenou plazit před trojicí evidentně potěšených dam ve středních letech. Ale našel jsem ho. Přestup do rychlíku, pytlík gumídků (nebo kyselých žížalek?) a výstup v Otrokovicích.

Unavenost, ale spokojenost. Ivančena se podobně jako loni dost vydařila. Nářez.

neděle 4. dubna 2010

Tour de Bunč

V neděli před pondělím (tím Velikonočním) se uskutečnila cyklistická výprava s oficiálním tématem "Poznej krásy Chřibů". Já a Klíště jsme ale měli motto vlastní "Jez a pij, co hrdlo ráčí!", které jsme hodlali uskutečnit v hospodě na Bunči. Sraz byl v deset u lávky, což byl problém, poněvadž lávka je dlouhá a má dva konce. No ale nakonec jsme se sešli a jelo se. A kdo že jel? Zuzka, Milan, John, Méďa, který jezdí do práce na kole za každého počasí, Bubu, Klíště se svým pirátským kolem a .


Cesta tam byla kopcovitá a v mapce je vyznačena růžovočervenou barvou. V popředí peletonu se pohybovali všichni, v pozadí se pohyboval John, což bylo způsobeno zejména Ivovým kolem Zelený ďábel. Byli jsme téměř u cíle, když se mi stala ta nemilá událost: do přehazovačky se mi zabodl jeden zlotřilý klacek, který způsobil nejdříve samovolné přehazování, potom hrkání a nakonec nefunkčnost některých převodových stupňů. Nicméně vidina jídla na Bunči byla tak silná, že jsem tyto technické potíže s přehledem překonal.


Na Bunči jsme měli štěstí a chytli volný stůl. A začlo objednávání. A co jsme všecno snědli? Někteří měli hrachovku nebo zelňačku, pak přišel hlavní chod: kuřecí steaky s křenem a feferonkami, vepřová panenka plněná mozzarelou a špenátem, bramboráčky se zelím, kuřecí maso se třemi druhy sýrů... Jedním slovem mňam. Nakonec jsme si všichni kromě Zuzky dali ještě delikátní zákuseček v podobě palačinky (1 ks), nebo jablečného závinu se šlehačkou (2 ks).


Takto posilněni jsme se vydali pěšky na Brdo (na mapce modrá barva). Byla to příjemná procházka, jen jsme museli čekat na Klíštěte, kterého oběd zmohl a tam kdesi v mlází hledal ten správný lopuch s beruškou. Mezitím Milan vylezl na hromadu dříví a v této souvislosti se připomnělo, že Klíště by na to neměl. Na Brdu jsme si zakoupili slosovatelné vstupenky na rozhlednu, které slibovaly výhru v podobě obědu na Bunči. Výhled nebyl ideální, poněvadž sklo bylo pokryto vrstvou much. No aspoň jsme se zapsali do návštěvní knihy.

Cestou zpět Klíště dokázal, že na to má, a vylezl hbitě na hromadu dřeva. Přišli jsme zpět k hospodě, znovu se občerstvili (česnekačka, grilovaná klobása, pivo, ...) a vyrazili jsme na cestu domů. Cesta byla převážně z kopce a na mapce je vyznačena zelenou barvou. Peleton se i přesto poněkud roztrl a dohromady se dal až u železničního přejezdu v Babicích. Do Otrokovic jsme mířili po cyklodálnici podél Baťova kanálu a Moravy. V Napajedlích jsem stačil nabourat do Bubuše, za což se mu ještě jednou omlouvám. V Otrokovicích jsme se ještě zastavili u pojízdného stánku na přístavišti, který však neoplýval výběrem ani kvalitou.

Nicméně ani to nám nemohlo zkazit pocit z dobře stráveného dne. Tour de Bunč se vyvedla.